XI., XII., XIII.
11. LÁSKA PROMĚNUJE
Láska není jen emocionální potřeba. Psychologové vypozorovali, že k našim základním potřebám patří také pocit jistoty, sebevědomí a vědomí vlastní hodnoty. Láska však se všemi těmito pocity souvisí.
Když vím, že mě partner miluje, nemusím se bát své nedokonalosti, protože vím, že mi nikdy neublíží. V jeho/její společnosti se cítím bezpečně. V zaměstnání mohu čelit mnoha nejistotám, mohu mít řadu nepřátel v jiných oblastech života, ale vedle svého partnera se budu cítit bezpečně.
Mé sebevědomí určuje partnerova láska. Nakonec jestliže mě on/ona miluje, musí ve mně být něco, co je lásky hodno. Rodiče to možná tak jasně neviděli, možná mi dávali najevo nedůvěru, ale můj partner mě zná jako dospělého člověka a miluje mě. Má sebedůvěra roste z jeho lásky.
Pocit důležitosti je síla, která často ovládá naše chování. Naše životy motivuje touha po úspěchu. Chceme něčeho dosáhnout. Máme vlastní názor na to, co je důležité a jdeme odhodlaně za svými cíli. Pocit, že nás partner miluje, zvyšuje naše sebevědomí. Říkáme si, »Jestliže mě někdo miluje, musím mít nějakou hodnotu«.
Jsem důležitý, protože jsem vrcholem stvoření. Jsem schopen myslet v abstraktních termínech, slovy sdělovat své myšlenky, rozhodovat se. Díky tištěným nebo jinak uchovaným slovům mohu těžit z myšlenek těch, kteří zde byli přede mnou. Mohu mít prospěch ze zkušeností jiných, ačkoliv žili v jiných staletích a v jiné kultuře. Uvědomuji si dočasné trvání života - své rodiny i svých přátel - a tuším, že kromě hmotného světa existuje ještě jiná skutečnost. Zjišťuji, že lidé ve všech kulturách věřili v duchovní svět. Přestože v mé mysli, vycvičené k racionálnímu uvažování, se objevují kritické otázky, mé srdce mi říká, že je to pravda.
Jsem důležitý. Život má smysl. Existuje něco, co nás přesahuje. Chtěl bych tomu uvěřit, ale možná, že dokud mi někdo neprojeví lásku, stejně si budu připadat zbytečný. Když do mě můj partner bude s láskou investovat svůj čas, energii a úsilí, uvěřím, že jsem důležitý/á. Bez lásky mohu celý svůj život strávit hledáním vlastního významu, jistoty a sebevědomí. Když budu zakoušet lásku, všechny tyto pocity to pozitivně ovlivní. Budu mít všechny předpoklady pro to, aby moje osobnost mohla růst. Mé sebevědomí bude upevněno a své úsilí, předtím zaměřené jen na vlastní potřeby, mohu investovat do svého okolí. Pravá láska vždycky osvobozuje.
Stejně to platí i v manželství. Když cítíme, že nás partner nemiluje, propast mezi námi se začne zvětšovat. Získáváme pocit, že partner ohrožuje naše štěstí. Bojujeme o své sebevědomí, o svou hodnotu a manželství se spíše než rajskou zahradou stává bitevním polem.
Ani láska všechno nevyřeší, ale vytváří prostředí bezpečí, ve kterém můžeme hledat odpovědi na to, co nás tíží. V jistotě lásky může dvojice řešit své rozdíly a nebát se odmítnutí. Konflikty se dají vyřešit. Dva naprosto odlišní lidé se mohou naučit žít spolu v harmonii. Hledáme způsoby, jak ze sebe vydat to nejlepší. Tak se projevuje láska.
Vaše rozhodnutí milovat partnera skrývá ohromné možnosti. Když se naučíte jeho/její primární jazyk lásky, přecházíte od možností k realitě. Láska hýbe světem. Alespoň pro Jean a Norma určitě.
Cesta do mé kanceláře jim trvala tři hodiny. Bylo zřejmé, že Norm jít nechtěl, ale Jean jej pod hrozbou rozvodu donutila. (Tento přístup nedoporučuji. Škoda, že ti, kteří sem mají namířeno, to obvykle mohou zjistit, až když sem přijdou). Byli spolu už pětatřicet let a nikdy předtím manželskou poradnu nenavštívili.
Jean začala hovořit. „Pane doktore, ráda bych hned na začátku vyjasnila dvě věci. Za prvé, nemáme finanční problémy. Četla jsem v časopise, že největším problémem v manželství jsou peníze. U nás to tak není. Oba jsme vždycky pracovali, takže máme splacený dům i auta. S penězi potíže nemáme. Za druhé, ráda bych, abyste věděl, že se nehádáme. Mí přátelé často mluví o tom, jak se stále hádají. My jsme se nikdy nehádali. Oba jsme došli k závěru, že hádky nic neřeší, takže se nehádáme.“
Jako poradce jsem Jeanin přímý úvod ocenil. Bylo jasné, že půjde rovnou k věci. Vypadalo to, že za sebe měla vše promyšleno a chtěla se ujistit, že se nezastavíme u nepodstatných věcí. Nechtěla zbytečně ztrácet čas.
Pokračovala dále. „Problém je v tom, že ze strany manžela necítím žádnou lásku. Náš život je rutina. Ráno vstaneme a jdeme do práce. Večer se každý věnujeme svým věcem. Obvykle spolu večeříme, ale nebavíme se u toho. Norm sleduje u večeře televizi. Po jídle si něco kutí ve své dílně, potom usne a spí u televize, dokud mu neřeknu, že je čas jít si lehnout. Takový je náš pravidelný rozvrh pět dní v týdnu. V sobotu ráno chodí Norm na golf, odpoledne pracuje na zahradě a večer chodíme s přáteli do restaurace. Během večeře se Norm také účastní rozhovorů, ale jakmile se rozloučíme a sedneme do auta, je po konverzaci. Doma zase usne před televizí a potom si jdeme oba lehnout. V neděli ráno jsme v kostele. Chodíme do kostela každou neděli, pane doktore,“ zdůraznila.
„Potom,“ pokračovala, „si s některými z našich přátel zajdeme na oběd. Vrátíme se domů a Norm prospí u televize celé odpoledne. Večer jdeme zase do kostela, vrátíme se, dáme si popcorn a jdeme spát. Takhle vypadá celotýdenní program. Nic více a nic méně. Jsme spíš jako dva spolubydlící, kteří se náhodně sešli v jednom domě. Nic se mezi námi neděje. Necítím z jeho strany lásku. Žádná vroucnost, žádné emoce. Náš vztah je bezobsažný, mrtvý. Pochybuji, že budu schopna takhle žít dál.“
V tuto chvíli už Jean plakala. Podal jsem jí kapesníček a podíval se na Norma. Jeho první reakcí bylo, „Já jí nerozumím“. Po krátké pauze pokračoval. „Dělám, co mohu, abych ji o své lásce přesvědčil, zvláště během posledních dvou nebo tří let, když si takhle začala stěžovat. Zdá se však, že nic nepomáhá. Ať udělám cokoliv, stále si stěžuje, že se jí zdá, že ji dost nemiluji. Opravdu nevím, co víc bych ještě měl dělat.“
Bylo vidět, že Norm je zklamaný a znechucený. Zeptal jsem se, „Jak projevujete Jean svou lásku?“
„Například,“ odpověděl, „chodím z práce o něco dřív, takže každý večer začnu s přípravou jídla, aby vaření netrvalo tak dlouho. Vlastně, abych řekl pravdu, když přijde Jean domů, ve čtyřech dnech z pěti je večeře téměř hotová. Jednou týdně jíme v restauraci. Po večeři, třikrát týdně, umývám nádobí. Jedenkrát týdně mívám večer schůzi, ale ve zbývajících dnech myji nádobí pravidelně. Protože Jean nemá v pořádku záda, v celém domě luxuji. Na zahradě dělám všechnu práci také sám, protože je alergická na pyl. Vytahuji a skládám prádlo ze sušičky.“
Pokračoval dál, a tak jsem se dozvěděl ještě další věci, které kvůli Jean dělal. Když skončil, ohromeně jsem si v duchu říkal, Co ta žena doma dělá? Nezbývalo totiž téměř nic.
Norm pokračoval, „Všechno tohle dělám jen proto, abych jí ukázal, že ji miluji a ona tady sedí a říká to, co jste ji slyšel říkat, to, co mi říká už dva nebo tři roky - že má pocit, že ji dost nemiluji. Nevím, co víc bych ještě mohl dělat.“
Když jsem se obrátil k Jean, řekla, „Pane doktore, za všechny tyhle věci jsem mu vděčná, ale nejradši bych byla, kdyby si ke mně sedl a povídal si se mnou. Nikdy spolu nemluvíme. Nemluvili jsme spolu třicet let. Pořád umývá nádobí, luxuje, seká trávu. Pořád něco dělá, ale já bych chtěla, aby se ke mně posadil a věnoval se mi, díval se na mě, povídal si se mnou o nás, o našem životě“.
Jean se znovu rozplakala. Bylo mi jasné, že jejím primárním jazykem je pozornost. Toužila po pozornosti. Chtěla, aby k ní bylo přistupováno jako k člověku, ne jako k předmětu. Normova horlivost nenaplňovala její emocionální touhy. Když jsem dále mluvil s Normem, zjistil jsem, že ani on neměl pocit, že ho Jean miluje, ale nemluvil o tom. Uzavřel to slovy, „Když jste spolu pětatřicet let, máte splaceny všechny půjčky a doma žádné hádky, co ještě můžete chtít?“ Takový byl jeho postoj. Když jsem se ho ale zeptal, „Jak ve vašich představách vypadá ideální žena? Kdybyste mohl mít dokonalou ženu, jaká by byla?“
Poprvé za celou dobu se mi podíval do očí. „Opravdu to chcete vědět?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděl jsem.
Napřímil se na pohovce a ruce zkřížil přes hrudník. Po tváři se mu rozlil široký úsměv a řekl, „Představoval jsem si to. Dokonalá žena by byla žena, která by večer přišla domů a udělala mi večeři. Já bych zatím pracoval na zahradě a ona by mě zavolala k jídlu. Po večeři by umyla nádobí. Já bych jí třeba také pomohl, ale bylo by to hlavně na ní. Také by mi měla přišívat knoflíky, když se mi utrhnou od košile.“
Jean se už déle neudržela. Otočila se k němu a řekla, „To se mi snad zdá. Říkal jsi mi přece, že rád vaříš“.
„Nevadí mi to,“ odpověděl Norm, „ale ten pán se ptal, jak by vypadalo, kdyby to mělo být ideální.“
Nebylo nutné, aby Norm cokoliv dodával, jeho primárním jazykem byly skutky služby. Proč myslíte, že všechny ty věci dělal? Protože to byl jeho jazyk lásky. Byl to jeho způsob, jak projevit, že někoho miluje: tím, že pomáhal ostatním. Problémem bylo, že „pomáhání“ nebylo primárním jazykem Jean. Emocionálně pro ni tyto věci nebyly tím, čím by byly pro Norma, kdyby je Jean dělala.
Když to Norm pochopil, první jeho reakce byla, „Proč mi to někdo nemohl říct před třiceti lety? Namísto celé té práce jsem si klidně mohl sedět na gauči a patnáct minut s ní mluvit“.
Obrátil se k Jean a řekl, „Teprve teď jsem poprvé za celý život pochopil, co jsi měla na mysli, když jsi stále říkala »Nemluvíme spolu«. Nikdy jsem to nechápal. Myslel jsem, že spolu mluvíme. Každé ráno jsem se tě přece ptal, »Jak ses vyspala?« Měl jsem pocit, že spolu mluvíme, ale teď už vím, jak jsi to myslela. Chceš, abychom vedle sebe každý večer aspoň patnáct minut seděli, dívali se na sebe a povídali si. Už chápu, co jsi myslela a taky rozumím, proč to pro tebe bylo tak důležité. Když je to tvůj jazyk lásky, začneme s tím ještě dnes. Každý večer, po celý zbytek svého života, ti slibuji společných patnáct minut. Můžeš se na to spolehnout“.
Jean se otočila k Normovi a řekla, „To by bylo nádherné, já ti zase budu vařit večeře. Budeme muset jíst o něco později, protože chodím domů až po tobě, ale nevadí mi to. A strašně ráda ti budu přišívat všechny knoflíčky. Nikdy jsem to nestihla, vždycky jsi mě předběhl. A jestli budeš mít pocit, že tě miluji, když budu umývat nádobí, budu ho mýt do konce svého života“.
Jean a Norm se vrátili domů a začali si projevovat lásku správným způsobem. Netrvalo to ani dva měsíce a jeli na druhé líbánky. Zavolali mi z Baham, aby mi řekli, jak ohromně se jejich manželství změnilo.
Může se manželská láska obnovit? Vsaďte se, že ano. Tajemství je ukryto v primárním jazyce vašeho partnera a vaší volbě, zda jím budete chtít mluvit.
12. MILOVAT NEPŘÍTELE
Byla nádherná zářijová sobota. Procházeli jsme se s manželkou v Reynoldských zahradách a těšili se nádhernými rostlinnými exempláři. Některé z nich byly přivezeny z nejrůznějších končin celého světa. Zahrady původně založil tabákový magnát R. J. Reynolds jako část svého venkovského sídla. Teď jsou součástí univerzitního areálu Wake Forest. Právě jsme procházeli rosariem, když jsem zahlédl, jak se k nám blíží Anna, žena, která zhruba před dvěma týdny začala docházet do mé poradny. S pohledem upřeným na cestičku vydlážděnou kameny se zdála být hluboce zamyšlena. Když jsem ji pozdravil, překvapeně vzhlédla, ale opětovala náš pozdrav a usmála se. Představil jsem ji Karolyn a vyměnili jsme si vzájemné zdvořilostní fráze. Potom mi, bez jakéhokoliv předcházejícího upozornění položila jednu z nejtěžších otázek, kterou jsem kdy slyšel: „Pane doktore, je možné milovat někoho, koho nenávidíte?“
Tušil jsem, že tahle otázka pramení z hlubokého vnitřního zranění a zasluhovala by dobře uváženou odpověď. Věděl jsem, že spolu máme v následujícím týdnu domluvenou schůzku, a tak jsem jí řekl, „Anno, tohle je jedna z nejsložitějších otázek, které jsem kdy slyšel. Nebylo by lepší nechat to na příští týden?“ Anna souhlasila a my jsme s Karolyn pokračovali v procházce. Musel jsem ale na tu otázku stále myslet. Když jsme potom jeli domů, probírali jsme to s Karolyn v autě. Vzpomínali jsme na začátky našeho manželství a na to, jak často jsme zakoušeli pocity nenávisti. Oba jsme se vzájemným odsuzováním zraňovali a ze zranění vyrůstala zlost. Skrývaná zlost se mění v nenávist. Jak se to změnilo? Oba jsme věděli, že to bylo díky našemu rozhodnutí milovat se. Uvědomili jsme si, že kdybychom ve svých nárocích a následném odsuzování dále pokračovali, mohli bychom tím naše manželství zničit. Naštěstí jsme se během asi jednoho roku naučili, jak k sobě přes všechny rozdíly přistupovat, jaká rozhodnutí dělat, aby byla přijatelná pro nás oba, jak být v řešení problémů konstruktivnější, aniž by ten druhý měl pocit, že je do něčeho nucen a nakonec také, jak začít mluvit svými primárními jazyky. (Těmto tématům se podrobněji věnuji ve své starší knize Budování manželství, Moody Press.) Naše rozhodnutí začít se milovat vzniklo ve velmi negativním období našeho manželství, které jsme tehdy prožívali. Když jsme k sobě začali hovořit svými primárními jazyky, pocity zlosti a nenávisti ustoupily.
Annina situace se ale od té naší lišila. Karolyn i já jsme byli oba ochotní učit se a pracovat na sobě. Věděl jsem, že toto neplatí o Annině manželovi. Před týdnem mi řekla, že jej téměř na kolenou prosila, aby s ní zašel do manželské poradny. Prosila ho, aby si přečetl alespoň nějakou knížku nebo poslechl kazetu na toto téma. Všechny její prosby ale odmítl. Jeho postoj k celé situaci byl asi takový: „Já žádný problém nemám. Problémy máš jenom ty“. Byl přesvědčen, že má pravdu; zatímco ona ne - bylo to přece tak jasné. Její láska k němu byla díky jeho neustálé kritice a zavrhování pryč. Její duševní energie byla po deseti letech manželství zcela vyčerpaná a její sebevědomí téměř zničeno. Byla pro toto manželství vůbec nějaká naděje? Mohla milovat manžela, na kterém nic k milování nebylo? Přiměje ho svou láskou k tomu, aby ji začal mít rád?
Věděl jsem, že Anna je hluboce věřící a že pravidelně navštěvuje církevní shromáždění. Říkal jsem si, že jedinou nadějí pro přežití tohoto manželství bude možná její víra. Na druhý den, Annu na paměti, jsem začal číst Lukášovo evangelium o životě Ježíše Krista. Vždycky jsem obdivoval Lukášův literární styl, byl lékařem s mimořádně vyvinutým smyslem pro detail a v prvním století nám podal systematický přehled učení a života Ježíše Nazaretského. Když jsem se dostal k oddílu, který je mnohými hodnocen jako Ježíšovo největší kázání, četl jsem řádky, které vnímám jako největší výzvu lásky.
„Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi. Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují.“[12-1]
Zdálo se mi, že tato úžasná výzva napsaná před téměř dvěma tisíci lety, by mohla být cestou, kterou Anna hledala. Dokáže to však? Existuje vůbec někdo, kdo by to zvládnul? Je možné milovat partnera, který se stal vaším nepřítelem? Je možné milovat někoho, kdo vás proklíná, ubližuje vám a dává vám najevo nenávist a opovržení? A i kdyby to nakonec dokázala, bude to potom lepší? Je možné, že by se její manžel mohl změnit? Začít jí projevovat svou lásku a starat se o ni? Pokračování Ježíšova kázání mě ohromilo: „Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“[12-2]
Mohl by tento princip milování nepřítele fungovat i v manželství, které se dostalo až tak daleko? Rozhodl jsem se udělat pokus. Zkusím z toho vyvodit pravidlo. Jestliže bude Anna schopna naučit se primárnímu jazyku svého manžela a mluvit jím alespoň po určité časové období, takže jeho emocionální potřeby budou naplněny, začne její chování opětovat a také jí projevovat svou lásku. Zároveň jsem se ale ptal, bude to tak opravdu fungovat?
Příští týden jsem se s Annou opět setkal a vyslechl další líčení hororových scénářů jejího manželství. Na konci tohoto přehledu zopakovala svou otázku, kterou mi položila už v Reynoldských zahradách. Tentokrát se v její otázce skrýval i náznak odpovědi: „Pane doktore, nevím, zda ho po tom všem budu moci milovat“.
„Mluvila jste o své situaci s některými ze svých přátel?“ zeptal jsem se.
„Se dvěma nejbližšími,“ odpověděla, „něco málo jsem naznačila ještě některým dalším.“ „A jaký je jejich názor?“
„Odejít od něj,“ řekla. „Všichni mě přesvědčují, že ho mám opustit, že se nikdy nezmění a že si takto jenom prodlužuji utrpení. Ale nemohu se k tomu odhodlat. Možná bych měla, ale nejsem schopna sama sebe přesvědčit, že je to správné řešení.“
„Zdá se mi, že na jedné straně bojujete s vaším morálním přesvědčením, které vám říká, že odejít od manžela je špatné a zároveň s vaší vnitřní bolestí, která vám říká, že odchod je jedinou cestou jak z toho ven,“ řekl jsem.
„Přesně tak, pane doktore. Přesně tak to cítím.“
Když je naše citová nádrž téměř prázdná
necítíme k partnerovi lásku,
ale zakoušíme spíše prázdnotu a bolest.
„Velice s vámi cítím,“ pokračoval jsem. „Jste ve velmi složité situaci. Přál bych si, abych vám mohl dát jednoduchou odpověď, ale nemohu. Obě varianty, které jste nastínila, tedy zůstat nebo odejít, pro vás budou velice bolestné. Než se pro jednu z nich definitivně rozhodnete, měl bych jeden návrh. Nejsem si úplně jistý, zda bude fungovat, ale byl bych rád, kdybyste to alespoň zkusila. Z toho, co jste mi o sobě řekla, vyplývá, že je pro vás velice důležitá víra a že vyznáváte učení Ježíše Krista.“
Pokývala hlavou na ujištění. Pokračoval jsem dále. „Rád bych vám přečetl něco, co kdysi Ježíš řekl a co se, jak se domnívám, vztahuje k vašemu manželství.“ Záměrně jsem četl velmi pomalu.
„Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi. Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují.“
„Myslíte, že by se to hodilo na vašeho manžela? Zachází s vámi spíše jako s nepřítelem?“ ptal jsem se.
Pokývala hlavou na znamení souhlasu.
„Proklínal vás někdy?“ otázal jsem se.
„Mnohokrát.“
„Ubližoval vám někdy?“
„Často.“
„Říkal vám někdy, že vás nenávidí?“
„Ano.“
„Anno, pokud budete souhlasit, rád bych zkusil takový experiment. Zajímalo by mne, co by se stalo, kdybychom Ježíšova slova vyzkoušeli v praxi - na vašem manželství. Dovolte, abych to vysvětlit podrobněji.“ Začal jsem Anně líčit svůj koncept s citovou nádrží, skutečnost, že když je naše citová nádrž prázdná tak jako ta její, necítíme k partnerovi lásku, ale spíše prázdnotu a bolest. Láska je jedna z nejsilnějších emocionálních potřeb, a proto je její nedostatek spojován s hlubokou vnitřní krizí. Řekl jsem jí, že kdybychom uměli mluvit primárním jazykem našeho partnera, emocionální potřeby by z obou stran byly naplněny a pocit lásky by se nám vrátil.
„Bylo to srozumitelné?“ otázal jsem se.
„Pane doktore, právě jste popsal můj život. Nikdy to nebylo jasnější. Než jsme se vzali, byli jsme zamilovaní, ale krátce po svatbě nás zamilovanost přešla. Nikdy jsme se nenaučili mluvit jazyky lásky. Moje citová nádrž je prázdná už mnoho let a jsem si jistá, že jeho taky. Kdybych tohle věděla dřív, možná by se nic z toho, o čem jsem mluvila, vůbec nestalo.“
„Nemůžeme se vrátit do minulosti, Anno,“ řekl jsem. „Jediné, o co se můžeme pokusit, je změnit budoucnost. Navrhuji dát našemu experimentu šest měsíců.“
„Udělám pro to cokoliv,“ řekla Anna.
Její odhodlání se mi zamlouvalo, ale nebyl jsem si jist, zda si uvědomuje, jak náročný pro ni tento experiment bude.
„Začneme tím, že si stanovíme vlastní cíle,“ řekl jsem. „Kdyby vám do šesti měsíců mohlo být splněno vaše největší přání, co by to bylo?“
Anna chvíli mlčky seděla a potom zamyšleně řekla, „Chtěla bych, aby mě Glenn zase miloval a aby se mnou chtěl být. Chtěla bych s ním trávit volný čas, někam si spolu zajít. Chtěla bych cítit, že ho zajímá můj svět. Chtěla bych vidět, jak spolu mluvíme u večeře v nějaké restauraci. Chtěla bych, aby mi naslouchal. Chtěla bych cítit, že moje názory jsou pro něj důležité. Chtěla bych vidět, jak si společně užíváme na nějakém výletě. A taky bych chtěla mít pocit, že naše manželství je pro něj důležitější než cokoliv jiného.“
Anna se odmlčela a potom pokračovala. „Co se mě týče, ráda bych svůj postoj vůči němu změnila. Chtěla bych, aby byl kladný, vřelý. Chtěla bych k němu zase cítit respekt. Chtěla bych být na něj hrdá. Teď to tak není.“
Zatímco Anna mluvila, já jsem zapisoval. Když skončila, přečetl jsem nahlas, co řekla. „Zní to skutečně ušlechtile,“ řekl jsem, „ale skutečně tohle chcete, Anno?“
„Teď to asi vypadá dost nereálně, pane doktore,“ odpověděla Anna, „ale neexistuje nic, po čem bych toužila víc.“
„Takže jsme dohodnuti,“ řekl jsem, „tohle je náš cíl. Za šest měsíců uvidíme, jestli váš vztah bude skutečně takový, jak jste jej právě popsala.
Teď vám vysvětlím svou teorii. Cílem mého experimentu je dokázat, zda je nebo není moje teorie pravdivá. Předpokládejme, že budete hovořit Glennovým jazykem lásky po dobu šesti měsíců a že někdy v té době začnou být jeho vnitřní potřeby uspokojovány. Jeho citová nádrž lásky se bude postupně plnit a dejme tomu, že začne vaši lásku opětovat. Tato teorie je založena na myšlence, že vnitřní touha po lásce je naší nejhlubší potřebou vůbec a když je naplněna, máme tendenci vycházet vstříc tomu, kdo nás takto uspokojuje.“
„Mějte na paměti,“ pokračoval jsem, „že tato teorie vkládá veškerou iniciativu do vašich rukou. Glenn se nebude snažit něco měnit. Je to jen na vás. Teorie dále říká, že jestliže se vám podaří napřít a udržet vaši energii správným směrem, existuje šance, že Glenn začne vaši lásku opětovat.“
Přečetl jsem další část Ježíšova kázání zaznamenaného lékařem Lukášem. „Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“
„Pokud tomu dobře rozumím, Ježíš tady stanovil určitý princip, ne návod, jak manipulovat s lidmi. Obecně řečeno, jestliže jsme k lidem laskaví a máme je rádi, budou mít tendenci být k nám také laskaví a mít nás rádi. Neznamená to však, že tím, že k někomu budeme laskaví, můžeme způsobit, že bude laskavý k nám. Jsme svobodné bytosti a můžeme tedy lásku odmítnout nebo jí dokonce plivnout do tváře. Nemáme žádnou záruku, že Glenn bude na vaše láskyplné jednání reagovat. Můžeme pouze říci, že je slušná pravděpodobnost, že se tak stane.“ (Chování jedinců nemůže poradce nikdy předvídat s absolutní jistotou.) Na základě výzkumů a studií zabývajících se lidským chováním může pouze předpovědět, jaká je pravděpodobnost, že v dané situaci bude ten nebo onen člověk reagovat takovým či onakým způsobem).
Když jsme uzavřeli tuto teorii, řekl jsem Anně, „Teď si pojďme probrat váš a Glennův primární jazyk lásky. Z toho, co jste mi o sobě řekla, se domnívám, že vaším primárním jazykem by mohla být pozornost. Je to tak?“
„Myslím, že ano, pane doktore. Na začátku našeho vztahu, když jsme trávili spoustu času spolu a Glenn mi naslouchal, jsme prodebatovali celé hodiny a dělali jsme i spoustu jiných věcí. Cítila jsem, že mě miluje. Přála bych si, víc než cokoliv jiného, aby se tahle část našeho manželství mohla vrátit zpět. Když jsme spolu, cítím, že má o mě zájem, ale když stále dělá něco jiného a nikdy nemá čas si se mnou pohovořit, nikdy nemá čas být se mnou, mám pocit, že práce a všechno to ostatní je pro něj důležitější než náš vztah.“
„A jaký je podle vašeho názoru Glennův primární jazyk?“ zeptal jsem se.
„Myslím, že to je fyzický kontakt a zvláště oblast týkající se sexu. Když byl náš vztah ještě v pořádku a já jsem měla pocit, že mě miluje, byli jsme sexuálně aktivnější a jeho postoj byl tehdy jiný. Jsem si téměř jistá, že je to jeho primární jazyk, pane doktore.“
„Stěžoval si někdy na způsob, jakým s ním mluvíte?“
„Tvrdí, že ho neustále sekýruji. Taky mi říkal, že pro něj nejsem oporou, že nikdy nesouhlasím s tím, co si myslí.“
„Potom tedy předpokládejme,“ řekl jsem, „že fyzický kontakt je jeho primárním jazykem a slova ujištění sekundárním jazykem lásky. Myslím si to proto, že jestli si na vaše kritické verbální projevy stěžoval, zjevně by pro něj kladná slova byla důležitá.“
„Pokusíme se zjistit, zda jsou naše úvahy správné. Co kdybyste přišla domů a řekla Glennovi, »Přemýšlela jsem o nás a rozhodla se, že se budu snažit na sobě pracovat, abych ti byla lepší manželkou. Jestli víš o něčem, co bych mohla nebo měla dělat lépe než dosud, ráda bych to věděla. Můžeš mi to říci hned teď, nebo o tom nějakou dobu přemýšlej a řekni mi to později, ale skutečně bych na sobě chtěla začít pracovat.« Ať už bude jeho odpověď jakákoliv, záporná nebo kladná, berte to jako informaci. Bude tak zároveň připraven na to, že ve vašem vztahu dojde k nějakým změnám.“
„Potom se zaměřte na jeho primární jazyk fyzický kontakt a na jeho sekundární jazyk, kterým by mohla být slova ujištění. Věnujte se těmto dvěma oblastem alespoň po dobu jednoho měsíce.
Pokud za vámi Glenn přijde s nějakými návrhy, jak se stát lepší manželkou, přijměte je a zahrňte je do svého plánu. Všímejte si spíše dobrých věcí, které Glenn bude dělat a vždy jej za ně pochvalte. Za nic ho v této době verbálně nekritizujte. Když si budete chtít na něco postěžovat, napište si to na papír, ale rozhodně si mu tento měsíc na nic nestěžujte.
Buďte také aktivnější v oblasti fyzického kontaktu ve vašem sexuálním životě. Překvapte jej vlastní iniciativou, neodpovídejte pouze na jeho pokusy. Stanovte si cíl mít sexuální styk alespoň jednou týdně po dobu prvních dvou týdnů a dvakrát týdně po dobu dalších dvou týdnů.“ Anna mi řekla, že během posledních šesti měsíců spolu spali pouze dvakrát. Soudil jsem, že tenhle plán by mohl věci velice rychle rozhýbat.
Jestliže budete tvrdit, že prožíváte něco,
co ve skutečnosti neprožíváte,
bude to od vás pokrytectví.
Když ale svému partnerovi projevíte
lásku způsobem, ze kterého bude mít
potěšení nebo prospěch jen on sám,
děláte to, protože ho, na základě vlastního
svobodného rozhodnutí, potěšit chcete.
„Bude to náročné,“ řekla Anna. „Zjistila jsem, že je pro mě velice těžké být sexuálně vstřícná, když si mě vůbec nevšímá. Připadá mi vždy, že mě spíš využívá než miluje. Celou dobu se chová tak, jako bych pro něj vůbec neexistovala a potom se mnou chce jít do postele a použít moje tělo. Vždycky jsem to odmítala a myslím, že to je důvod, proč jsme spolu v minulých letech tak málo spali.“
„Vaše reakce je naprosto normální a přirozená,“ ujistil jsem Annu. „Sexuální touha většiny žen vychází z pocitu, že jsou milovány. Pokud z partnerovy strany cítí lásku, touží po něm také sexuálně. Jestliže lásku necítí, připadají si být spíše využívány. Proto je také tak strašně těžké milovat někoho, kdo nemiluje vás. Je to vlastně nepřirozené. Pravděpodobně se budete muset velice upnout na Boha, abyste byla schopná takto jednat. Možná vám pomůže, když si budete opakovaně číst Ježíšovo kázání o milování nepřátel. Milování těch, kdo nás nenávidí, těch kdo nás zneužívají. A potom proste Boha, aby vám toto jednání ve vašem životě pomohl uplatňovat.“
Anna sledovala pozorně všechno, co jsem říkal. Lehce přikyvovala hlavou a její oči mi říkaly, že má spoustu otázek.
„Ale pane doktore, není to pokrytecké projevovat takto sexuálně svou lásku, když ji k němu necítím?“
„Možná bychom od sebe měli oddělit lásku jako pocit a lásku jako skutek,“ řekl jsem. „Jestliže budete tvrdit, že prožíváte něco, co ve skutečnosti neprožíváte, bude to od vás pokrytectví a takovéto jednání nevede k vybudování intimního vztahu. Když ale projevíte svému partnerovi lásku způsobem, ze kterého bude mít rozkoš nebo prospěch jen on sám, děláte to na základě vlastního svobodného rozhodnutí, protože jej chcete potěšit.
Netvrdíte tím, že vaše jednání je odrazem vašeho hlubokého vnitřního souznění. Jednoduše jste se rozhodla udělat něco jen pro něj. Domnívám se, že přesně tohle měl Ježíš na mysli.“
„Jistěže nemáme vřelý vztah k lidem, kteří nás nenávidí. To by nebylo normální, ale neznamená to, že jim nemůžeme projevit skutky lásky. To záleží jen na našem rozhodnutí. Můžeme doufat, že takovéto skutky lásky pozitivně ovlivní jejich postoje, jednání a jejich přístup k nám nebo k jiným lidem. I kdyby to tak ale nebylo, alespoň jsme pro to zkusili něco udělat.“
Vypadalo to, že moje odpověď Annu uspokojila. Alespoň pro tu chvíli. Měl jsem pocit, že se k tomu ještě budeme muset vrátit. Jestli se opravdu tento pokus podaří nastartovat, bude to jenom díky Annině hluboké víře.
„Po skončení prvního měsíce,“ řekl jsem, „bych chtěl, abyste se Glenna zeptala, jestli ve vašem jednání zaregistroval nějakou změnu. Zeptejte se jej na to nějak přirozeně, asi v tomto smyslu, »Glenne, vzpomínáš si, jak jsem ti před několika týdny říkala, že se pokusím být lepší manželkou? Ráda bych se tě zeptala, zda máš pocit, že se mi to daří.«“
„Ať už vám Glenn odpoví cokoliv, přijměte to jako informaci. Může být sarkastický, uštěpačný nebo nepřátelský, nebo také může reagovat pozitivně. Ať už ale bude jeho reakce jakákoliv, nepřete se s ním kvůli tomu, ale přijměte to a těte jej, že to myslíte vážně, že na sobě chcete dál pracovat a že jste otevřená jeho případným dalším návrhům.“
„Chtěl bych, abyste se Glenna takto pravidelně ptala jedenkrát za měsíc během všech šesti měsíců. Vždycky, když Glennova reakce bude kladná, kdykoliv od něj uslyšíte, »Víš, musím připustit, že když jsi poprvé přišla s tím, že se budeš snažit být lepší, tak jsem se tomu zasmál, ale musím přiznat, že něco se změnilo,« budete vědět, že vaše snaha má na něj vliv. Možná se takové pozitivní reakce dočkáte už na konci prvního měsíce, možná až ve druhém nebo třetím. Za týden po nějakém takovém prohlášení požádejte Glenna o něco, co byste ráda, aby udělal a co bude souviset s vaším primárním jazykem lásky. Například mu můžete večer říct, »Glenne, víš, co bych chtěla? Pamatuješ, jak jsme kdysi hrávali Scrabble? Ráda bych si je ve čtvrtek zase zahrála. Děti můžou zůstat u Marie. Myslíš, že by to šlo?«“
„Požádejte o něco konkrétního, ne jen obecně. Neříkejte mu, »Víš, přála bych si, abychom spolu mohli trávit víc času.« Je to příliš vágní. Jak se pozná, že to dělá? Když jej ale požádáte konkrétně, bude přesně vědět, co chcete, aby udělal a vy, když to dělat bude, uvidíte, že je to jen a pouze kvůli vám.“
„Požádejte jej o něco konkrétního každý měsíc. Když to udělá, dobře; když to neudělá, také dobře. Když to ale bude dělat, bude to znamenat, že vychází vstříc vašim přáním. Naučíte jej tak zároveň svému primárnímu jazyku, protože to, oč jej budete prosit, s ním bude souviset. Když se rozhodne začít vás v tomto jazyce milovat, váš postoj k němu se změní. Vaše citová nádrž se začne plnit a za nějaký čas bude vaše manželství uzdraveno.“
„Pane doktore, udělám cokoliv proto, aby se to stalo,“ řekla Anna.
Možná, že vaše manželství potřebuje zázrak.
Nechcete vyzkoušet Annin experiment?
„Bude vás to stát mnoho úsilí, ale pevně věřím, že se to vyplatí,“ řekl jsem. „Osobně jsem velice zvědav, zda tenhle pokus bude fungovat a jestli se naše teorie ukáže být pravdivá. Rád bych s vámi v tomto období zůstal v pravidelném kontaktu; nejlépe každý druhý týden a také bych byl rád, kdybyste si zaznamenávala všechny pozitivní komentáře, všechna slova ujištění, která vůči Glennovi budete uplatňovat. Dále bych chtěl, abyste mi přinesla seznam všech vašich stížností zapsaných ve vašem sešitu bez toho, že byste se o nich Glennovi zmínila. Možná, že na základě vašich stížností vám budu schopen pomoci stanovit některé konkrétní žádosti, které by mohly zmírnit vaše pocity marnosti a zklamání. A konečně také budu chtít, abyste se naučila řešit své zklamání a podrážděnost konstruktivně a abyste se spolu s Glennem přes tyto konflikty dokázali přenést. V období oněch šesti měsíců po vás ale chci, abyste si vše jenom zapisovala a Glennovi nic neříkala.“
Anna odešla a já jsem doufal, že si zároveň odnáší odpověď na svou otázku: „Je možné milovat někoho, koho nenávidíte?“
V příštích šesti měsících se Glennův postoj vůči Anně výrazně změnil. První měsíc byl spíše ironický a příliš tomu nevěřil. Ke konci druhého měsíce však její snahu ocenil a v posledních čtyřech měsících vycházel vstříc téměř všem jejím prosbám, takže její vztah k němu se začal proměňovat. Glenn za mnou do kanceláře nikdy nepřišel, ale poslechl si některé mé kazety a promluvil si o nich s Annou. Anna ke mně po skončení našeho experimentu docházela ještě další tři měsíce a Glenn ji v tom plně podporoval. Svým přátelům údajně přísahá na to, že konám zázraky. Ve skutečnosti je to ale láska, která dělá zázraky.
Možná, že i vaše manželství potřebuje zázrak. Nechcete vyzkoušet Annin experiment? Řekněte svému partnerovi, že jste o vašem manželství přemýšlel/a a že byste mu rád/a vycházela v jeho přáních víc vstříc. Požádejte ho, aby sám navrhl, co by to mělo být. Jeho návrhy budou zároveň klíčem k jeho primárnímu jazyku lásky. Když o tom nebude chtít mluvit, zkuste jeho jazyk lásky odhadnout na základě toho, nač si v minulosti stěžoval. Potom po dobu šesti měsíců svou pozornost zaměřte tímto směrem. Ke konci každého měsíce se jej zeptejte, zda má pocit, že se vám to daří a jestli by vás nechtěl ještě nějak jinak inspirovat.
Vždycky, když vám partner naznačí, že vidí zlepšení, počkejte týden a potom jej o něco konkrétního požádejte. Mělo by to být něco, po čem velmi toužíte. Když se vám rozhodne vyhovět, budete vědět, že na vaše přání reaguje. Když vaši prosbu respektovat nebude, pokračujte ve snaze milovat jej dál. Možná bude jeho reakce vstřícnější až příští měsíc. Jestliže váš partner začne hovořit vaší primárním jazykem, takže na vaše prosby bude reagovat a plnit je, vaše pocity vůči němu se změní a vaše manželství bude zachráněno. Zaručit vám to nemohu, ale mnoho lidí prožilo takto zázrak lásky.
13. Jazyky lásky a děti
Je možné uplatnit tento koncept lásky také na děti? Ti, kteří navštěvují mé manželské semináře, mi tuto otázku často kladou. Moje jednoznačná odpověď zní ano. Když jsou děti malé, neznáme jejich primární jazyk. Nejrychleji jejich primární jazyk objevíte, když je budete pozorně sledovat.
Bobbymu je šest. Když jeho otec přijde domů, skočí mu do klína, natáhne se a začne mu cuchat vlasy. Co mu tím dává najevo? „Chci, aby ses mě dotýkal.“ Dotýká se svého otce, protože chce, aby se otec dotýkal jeho. Primárním jazykem Bobba bude velmi pravděpodobně fyzický kontakt.
Patrik bydlí s rodiči ve vedlejším domě. Je mu pět a půl a s Bobbem kamarádí. Na Patrikova otce však po jeho příchodu domů čeká úplně jiná situace. Patrik mu vzrušeně říká, „Tatínku, pojď sem. Chci ti něco ukázat. Pojď sem.“
Otec mu odpoví, „Počkej chvilku, Patriku, potřebuji se ještě na něco podívat.“
Patrik na okamžik zmizí, ale za patnáct sekund je zpátky a říká, „Tati, pojď do mého pokoje. Chci ti to ukázat hned.“
Otec mu odpoví, „Dej mi ještě minutku. Nech mě to dočíst.“
Patrikova matka jej zavolá, takže zmizí. Vysvětlí mu, že tatínek je unavený, ať nezlobí a nechá ho dočíst to, co potřebuje. Patrik řekne, „Ale mami, já mu chci ukázat, co jsem udělal.“
„Já vím, Patriku,“ řekne matka, „ale nech ho teď chvilku číst.“
O šedesát sekund později je Patrik zpět u svého otce a místo toho, aby cokoliv říkal, mu skočí přímo doprostřed papírů a začne se smát. Jeho otec na to zareaguje, „Patriku, co to děláš?“
Patrik říká, „Chtěl bych, abys šel se mnou do mého pokoje, tati. Chci ti ukázat, co jsem vyrobil“.
Co Patrik vyžaduje? Pozornost. Chce, aby se na něj otec, bez rozptylování čímkoliv jiným plně soustředil a nepřestane, dokud toho nedosáhne, i kdyby kvůli tomu musel udělat výstup.
Pokud vaše dítě často vyrábí dárky, balí je a předává vám je se vzrušením v očích, bude jeho nebo jejím primárním jazykem lásky pravděpodobně přijímání darů. Dává je vám, protože by je sám chtěl přijímat. Jestli jste si všimli, že se váš syn nebo dcera vždycky snaží pomáhat svému mladšímu bratrovi nebo sestře, pravděpodobně to znamená, že jeho nebo jejím primárním jazykem jsou skutky služby. Jestliže vám on nebo ona často říká, jak vám to sluší a jaká jste hodná maminka nebo tatínek a jak dobře jste to nebo ono udělali, naznačuje to, že jeho nebo jejím primárním jazykem budou slova ujištění.
To všechno jsou pouze bezděčné projevy dětí. Dítě neuvažuje, „Když dám rodičům dárek, také od nich dostanu dárek; když se jich budu dotýkat, budou se mě také dotýkat“, jejich chování je motivováno jejich vnitřními potřebami. Možná ze zkušenosti ví, že když něco konkrétního udělá nebo řekne, vyvolá to u rodičů konkrétní reakci. Proto bude dělat a říkat takové věci, které přirozeně povedou k uspokojení jeho vlastních potřeb. Když je všechno v pořádku a děti jsou po citové stránce zdravé, vyrostou z nich zodpovědní dospělí. Jestliže ale v dětství citově strádaly, můžou mít problémy se standardním chováním a vůči svým rodičům, kteří jejich potřebám nevycházeli vstříc, mohou projevovat hněv a nakonec začít hledat lásku na nesprávných místech.
Psychiatr dr. Ross Campbell, od kterého jsem poprvé slyšel o prázdné citové nádrži lásky, tvrdí, že během let, kdy se zabýval léčením nezletilých, zapletených do nevhodných sexuálních poměrů, nenarazil na žádného jedince, jehož vnitřní potřeba lásky by byla jeho rodiči naplněna. Došel k názoru, že téměř veškeré nevhodné sexuální chování mladistvých má kořeny v prázdné citové nádrži lásky.
Proč se ze slov ujištění určených našemu dítěti
stávají postupně, s tím jak dospívá,
spíše slova odsouzení?
Znáte to ze svého okolí? Teenager utekl z domu. Rodiče lomí rukama a říkají, „Jak jen mohl po tom všem, co jsme pro něj udělali?“ A teenager zatím sedí v kanceláři poradce na konci ulice pár kroků od nich a tvrdí, „Rodiče mě nemají rádi. Nikdy mě neměli rádi. Měli vždycky rádi jen mého bratra, mě ne“. Mají vůbec rodiče rádi teenagery? Ve většině případů ano. Tak v čem je problém? Velice pravděpodobně se jejich rodiče nikdy nenaučili projevovat svému dítěti lásku v jazyce, kterému by bylo schopno rozumět.
Možná, aby mu ukázali, že jej milují, mu koupili rukavice na fotbal a kolo, ale dítě volalo, „Půjdete si se mnou někdo zahrát fotbal? Bude se mnou někdo jezdit na kole?“ Rozdíl mezi novými fotbalovými rukavicemi a hraním fotbalu může být právě tím rozdílem mezi prázdnou a plnou citovou nádrží lásky. Rodiče mohou své dítě upřímně milovat (většina je také upřímně miluje), ale upřímnost nestačí. Jestliže chceme naplnit emocionální potřeby našich dětí, musíme se naučit mluvit jejich primárním jazykem.
Pojďme se podívat, jak se jazyky lásky mohou projevovat u dětí.
SLOVA UJIŠTĚNÍ
Když je dítě malé, rodiče je automaticky povzbuzují. Dokonce ještě předtím, než jim může rozumět, říkají, „Takový hezký nosánek, taková krásná očička, takové kudrnaté vlásky,“ a podobně. Když se dítě začne batolit, odměňujeme potleskem každý jeho pohyb a „Slovy ujištění“ rozhodně nešetříme. Když začíná chodit a s jednou rukou opřenou o gauč dokáže stát, stojíme dva kroky od něj a voláme, „Ještě kousek, ještě kousek. Tak je to správně! Pojď k nám. Výborně...“ Dítě udělá ani ne jeden krůček, upadne a jaká bude naše reakce? Neřekneme, „Ty jedno hloupé dítě, nemůžeš prostě normálně chodit?“ Řekneme spíše, „Výborně, jde to ohromně!“ A dítě vstane a bude to zkoušet znovu.
Čím to je, že když dítě dospívá, naše slova ujištění se mění spíše ve slova odsouzení? Když je mu sedm, vejdeme do pokoje a řekneme mu, aby si uklidil hračky do krabice. Je jich na zemi dvanáct. Přijdeme za pět minut, sedm hraček je v krabici a co řekneme? „Řekl jsem ti, abys ty hračky uklidil. Jestli je neuklidíš, tak...“ A co těch sedm kousků v krabici? Proč nemůžeme raději říct, „Správně Johne, vidím, že sedm hraček jsi už uklidil. To je dobře“. Těch zbylých pět tam pravděpodobně bude na to šup! Jak dítě dospívá, máme sklony je pro jeho neúspěchy spíše odsuzovat než chválit za něco, co se mu podaří.
Pro dítě, jehož primárním jazykem jsou slova ujištění, budou vaše negativní, kritická a snižující slova noční můrou. Stovkám dnes pětatřicetiletých dospělých stále zvoní v uších slova, pronesená před dvaceti lety: „Jsi tak tlustá, že s tebou nikdo nebude chtít chodit.“ „Nejsi studijní typ. Možná tu školu ani nedoděláš.“ „Nechce se mi ani věřit, že bys mohl být tak hloupý.“ „Jsi nezodpovědný a nikdy to nikam nedotáhneš.“ Dospělí, jejichž primární jazyk je takovýmto škodlivým způsobem zneužíván, bojují se svým sebevědomím a pocitem odmítnutí po celý život.
POZORNOST
Skutečná pozornost je plně soustředěná pozornost. U malého dítěte to bude znamenat sedět s ním na zemi a kutálet mu tam a zpátky balón. Bude to také znamenat hrát si s autíčky nebo panenkami. Bude to znamenat stavět na pískovišti hrady a vstoupit skrze všechny tyto věci do jeho nebo jejího světa. Jako dospělého vás budou možná víc zajímat počítače, ale vaše dítě žije ve světě dětí. Pokud ho chcete úspěšně dovést do světa dospělých, musíte začít tím, že s ním budete komunikovat na jeho úrovni.
Jak dítě dospívá a začíná mít jiné zájmy, musíte se do nich, pokud mu chcete rozumět, také zapojit. Jestli ho zajímá basketbal, začněte sledovat basketbal, hrajte ho s ním ve svém volném čase, vezměte jej na basketbalový zápas. Jestli ho baví hra na klavír, možná byste si sami mohli vzít jednu hodinu hry na klavír, nebo jeho hraní alespoň poslouchat. Když budete dítěti věnovat plnou pozornost, je to důkaz, že o dítě máte zájem, že je pro vás důležité a že s ním rádi trávíte svůj čas.
Mnoho dospělých, když se ohlédnou zpět za svým dětstvím, si příliš nepamatují, co jejich rodiče říkali, ale pamatují si, co dělali. Jeden takový dospělý mi řekl, „Pamatuji si, že můj otec nikdy nevynechal žádné školní utkání. Věděl jsem, že ho vždy zajímalo, co dělám“. Pro tohoto dospělého byla pozornost velice důležitou součástí lásky. Jestliže je pozornost primárním jazykem lásky vašeho dítěte a vy tímto jazykem hovoříte, je pravděpodobné, že se vaše dítě nebude bránit trávit s vámi svůj volný čas i v období dospívání. Jestliže mu ale svou pozornost v jeho raných letech budete odpírat, během dospívání ji začne hledat spíše mezi svými přáteli a rodičů, kteří v této době mohou začít toužit po jejich společnosti, se budou spíše stranit.
PŘIJÍMÁNÍ DARŮ
Mnoho rodičů a prarodičů hovoří jazykem darů velmi zdatně. Když se někdy ocitneme v obchodě s hračkami, skoro to vypadá, jako by všichni rodiče věřili v existenci pouze tohoto jediného jazyka lásky. Když mají rodiče dostatek peněz, mají tendenci kupovat svým dětem spoustu dárků. Někteří jsou přesvědčeni, že je to nejlepší způsob, jak projevit svou lásku. Někteří se zase snaží dát jim všechno to, co nemohli mít od svých vlastních rodičů. Kupují jim věci, které si sami jako děti přáli. Pokud ale přijímání pozorností není primárním jazykem dítěte, dárky pro něj mohou emocionálně znamenat jen velice málo. Úmysly rodiče jsou dobré, ale dáváním dárků neuspokojí emocionální potřeby svého dítěte.
Jestliže se vaše dárky za chvíli povalují někde stranou, jestli vám za ně dítě zřídkakdy řekne „děkuji“, jestli se o ně příliš nezajímá a necení si jich, potom pravděpodobně přijímání darů nebude jeho primárním jazykem lásky. Pokud ale na druhou stranu reaguje dítě opakovaným děkováním, pokud svůj dárek předvádí ostatním a říká jim, jak úžasný jste, že jste mu jej koupil, když o dárek pečuje, když mu vyhradí nejlepší místo ve svém pokoji a udržuje jej v bezvadném stavu, když si s ním opakovaně a dlouho hraje, potom možná přijímání darů bude jeho primárním jazykem.
Co máte dělat, když máte dítě, jehož jazykem lásky je přijímání darů, ale nemůžete si dovolit kupovat dárky příliš často? Vězte, že hodnota takového dárku rozhodně nespočívá v jeho finanční ceně; hodnotí se především vaše snaha. Mnoho dárků se dá vyrobit a někdy dítě takový předmět ocení víc než drahou, koupenou věc. Zvláště u malých dětí platí, že si budou hrát spíš s krabicí než s hračkou, která je zabalena uvnitř. Můžete si také vzít nějaké staré hračky a pokusit se je nějak vylepšit. Takového vylepšování se navíc mohou zúčastnit oba rodiče i s dítětem. Na to, abyste dětem mohli dát dárky, není nutné mít mnoho peněz.
SKUTKY SLUŽBY
Když jsou děti malé, rodiče jim neustále projevují nějaké skutky služby. Kdyby to nedělali, dítě by zemřelo. Koupání, krmení a oblékání nás v prvních letech dítěte stojí spoustu práce. Potom je to hlavně vaření, uklízení a žehlení. Následuje balení svačin, přepravování dětí z jednoho místa na druhé a pomáhání s úkoly. Pro mnoho dětí je to něco zcela samozřejmého, pro jiné je to výraz vaší lásky.
Pozorujte své děti. Všímejte si,
jak projevují lásku ostatním.
To je klíč k jejich jazyku lásky.
Pokud vaše děti umí ocenit běžné věci, které pro ně děláte, znamená to, že jsou pro ně důležité. Vaše skutky služby jim dosvědčují vaši lásku v plném slova smyslu. Když jim pomáháte s odbornou prací do školy, je to pro ně důležitější něž známka, kterou za ni dostanou. Znamená to pro ně „Můj rodič mě má rád“. Když svému synovi spravíte kolo, bude to pro něj znamenat víc než jen to, že na něm může někam odjet. Pokud totiž odjede, díky vám to bude s plnou citovou nádrží. Pokud se vám vaše dítě pravidelně snaží pomáhat s vašimi pracovními záležitostmi, pravděpodobně vám tak dává najevo svou lásku a jeho primárním jazykem zřejmě budou skutky služby.
FYZICKÝ KONTAKT
Víme již dlouho, že fyzický kontakt je jedním ze způsobů, jak s dětmi navázat citový vztah. Výzkumy prokázaly, že kojenci, kteří jsou častěji chováni na rukou, se později lépe emocionálně vyvíjí ve srovnání s dětmi, které takový kontakt neměly. Je zcela přirozené, že mnoho rodičů a ostatních dospělých dítě zvedá, nosí, mazlí se s ním, tiskne k sobě a říká samá, spíše pošetilá slova. Dlouho předtím, než dítě vůbec pochopí význam slova láska, lásku cítí. Objímání, líbání, hlazení, chytání za ruce, tohle všechno jsou způsoby, jak projevit dítěti lásku. Objímání a líbání teenagera se bude přirozeně lišit od líbání a objímání nemluvněte. Váš teenager možná takové jednání v přítomnosti svých přátel vůbec neocení, ale to neznamená, že nechce, abyste se jej dotýkali. Zvláště pokud je fyzický kontakt jeho primárním jazykem.
Pokud za vámi vaše dospívající ratolest pravidelně chodí a chytá vás za ramena, jemně do vás strká, nebo vám nastaví nohu, abyste zakopli, když procházíte pokojem, to všechno ukazuje, že fyzický kontakt je pro něj důležitý.
Pozorujte své děti. Všímejte si, jak projevují lásku ostatním. Je to klíč k jejich jazyku lásky. Poznamenejte si někam, co po vás chtěly. Často budou taková přání souviset s jejich primárním jazykem. Všímejte si věcí, které nejvíc oceňují. Ukážou vám cestu k jejich primárnímu jazyku.
Jazykem lásky naší dcery je pozornost; takže když byla větší, chodili jsme spolu často ve dvou na procházky. Když studovala střední školu, Salemskou Akademii, jednu z nejstarších dívčích Akademií vůbec, často jsme se procházeli po starodávném okolí Starého Salemu. Před více než dvě stě lety byla tato vesnice obnovena Moravany. Procházky po starobylém hřbitově nám připomínaly realitu života i memento smrti. Byly to vždy tři odpoledne v týdnu, které jsme v tomto vážném prostředí trávili procházkami a dlouhými rozhovory. Teď už je z ní lékařka, ale když přijede domů, téměř vždycky řekne, „Nechceš se projít, tati?“ Nikdy jsem její nabídce neodolal.
Můj syn by naproti tomu na procházku nikdy nešel. Říká, „Chození sem a tam je k ničemu! Nikam se nedostaneš. A když, je lepší jet autem“.
Pozornost není jeho primárním jazykem lásky. Jako rodiče máme sklon vidět své děti stejně. Jezdíme na rodičovské konference nebo na to téma čteme knížky, objevíme tam nějakou skvělou myšlenku a těšíme se, jak ji hned doma uvedeme do praxe. Problém je v tom, že každé dítě je jiné a to, co pro jedno je výrazem lásky, není výrazem lásky pro druhé. Nutit dítě k tomu, aby se s vámi šlo projít a abyste tak spolu strávili nějaký čas, nemusí být z jeho strany vůbec pochopeno jako projev lásky. Pokud chceme dát dětem svou lásku najevo, nezbývá, než se naučit jejich jazyk.
Jsem přesvědčen, že většina rodičů své děti upřímně miluje. Jsem také přesvědčen, že mnozí rodiče, ve snaze projevit svým dětem lásku tím správným způsobem, selhali a mnoho dětí tak v této zemi žije s prázdnými citovými nádržemi lásky. Zároveň věřím, že většina narušeného chování dětí a teenagerů se dá přičíst právě na vrub jejich prázdných citových nádrží.
Na projevení lásky není nikdy pozdě. Pokud jsou vaše děti už starší a vy jste si uvědomili, že jste k nim mluvili nesprávným jazykem lásky, proč jim to neříct? „Četl/a jsem nedávno knížku na téma jak projevovat lásku a uvědomil/a jsem si, že jsem to asi vůči vám nedělal/a tím nejlepším způsobem. Zkoušel/a jsem vám to dát najevo tím, že..., ale teď jsem si uvědomil/a, že jste tomu asi neporozuměli, že vaše jazyky lásky jsou pravděpodobně jiné. Zdá se mi, že tvým primárním jazykem lásky by mohlo být... Skutečně vás mám rád/a a doufám, že do budoucna vám to budu umět dát najevo lépe.“ Můžete se dokonce pokusit vysvětlit jim oněch pět jazyků lásky a promluvit si o tom svém stejně jako o těch jejich.
Možná se vám zdá, že vás vaše starší děti nemilují. Pokud jsou už dostatečně staré na to, aby pochopily koncept jazyků lásky, rozhovor na toto téma jim může otevřít oči. Možná vás jejich ochota začít mluvit vaším jazykem lásky překvapí a až jím budou mluvit, může vás překvapit změna vašich postojů a pocitů vůči nim. Když členové rodiny začnou vzájemně mluvit svými primárními jazyky, atmosféra rodinného prostředí se výrazně změní k lepšímu.