VII., VIII.
7. ČTVRTÝ JAZYK LÁSKY: SKUTKY A SLUŽB
Ještě než Jima a Janice úplně opustíme, pojďme se zaměřit na Jimovu odpověď, když jsem se jej zeptal, „A co vy, Jime? Vy se cítíte milován?“
„Nikdy jsem o její lásce ke mně nepochyboval, pane doktore. Je to nejlepší hospodyně na světě. Skvěle vaří, pere mi a žehlí, výborné se stará o naše děti. Vím, že mě miluje.“
Jimův primární jazyk bych nazval skutky lásky. Pod tímto termínem si představuji dělání takových věcí, o kterých víte, že by vašeho partnera potěšily. Snažíte se partnerku potěšit tím, že jí vyhovíte, vyjadřujete svou lásku tím, že něco děláte jen kvůli ní.
Může to znamenat uvařit jídlo, prostřít stůl, umýt nádobí, vyluxovat, vyleštit nábytek, vyndat vlasy z umyvadla, vyleštit v koupelně zracadla, umýt přední sklo auta, vynést smetí, vyměnit dítěti plínky, vymalovat ložnici, utřít prach v knihovně, udržovat auto v dobrém technickém stavu, umýt a vyluxovat auto, uklidit garáž, posekat trávník, ostříhat keře na zahradě, shrabat listí, setřít prach z žaluzií, vyvenčit psa, vyměnit kočce písek nebo vodu rybičkám v akváriu, to všechno jsou skutky lásky. Vyžadují však vaši pozornost, určitý časový rozvrh, úsilí a energii. Pokud jsou skutky lásky konány s kladným postojem, jsou skutečným výrazem lásky.
Ježíš Kristus nám na velice jednoduchém a přitom velmi hlubokém příkladu ukázal, jak máme jedni druhým projevovat svou lásku, když myl nohy svým učedníkům. Ve společnosti, kde bylo zvykem nosit na nohou sandály a chodit po prašných cestách, bylo pro sluhu domu samozřejmostí umýt nohy všem pozvaným. Ježíš, který své učedníky nabádal k vzájemné lásce, jim názorně ukázal, jak to mají dělat, když sám vzal umyvadlo a plátno a všem umyl nohy. Po tomto jednoduchém skutku lásky učedníky povzbudil k tomu, aby Jej v Jeho příkladu následovali.[7-1]
Ještě před tím Ježíš naznačil, že v Jeho království ti, kteří budou chtít být velcí, budou sloužit ostatním. Ve většině společností je to tak, že velcí vládnou nad těmi malými, ale Ježíš Kristus řekl, že významní budou sloužit nepatrným. Apoštol Pavel to uzavřel slovy „Služte v lásce jedni druhým“.[7-2]
Praktický dopad „skutků lásky“ jsem viděl v malé vesnici zvané China Grove v Severní Karolíně. Vesnice China Grove leží zhruba ve střední části Severní Karolíny, posazena mezi čínskými pistáciovníky, nedaleko slavného Mayberry Andy Griffitha. V době, ve které se tento příběh odehrál, byla China Grove, se svými asi 1 500 obyvateli, malým textilním městečkem. Studoval jsem antropologii, psychologii a teologii a tehdy už to bylo více než deset let, co jsem odešel z domova. Přijel jsem tam na svou každoroční návštěvu.
Skoro všichni, které jsem znal, kromě dr. Shina a dr. Smithe, byli zaměstnáni v textilní továrně. Dr. Shin byl praktický lékař a dr. Smith zubař. Samozřejmě nesmím zapomenout na kazatele a pastora naší církve, Blackburna. Život většiny dvojic v China Grove se odehrával kolem práce a církve. Konverzace v továrně se točila kolem nejnovějšího rozhodnutí ředitele továrny a kolem úvah, co nového to bude znamenat pro jejich práci. Kázání v kostele obvykle tematicky směřovalo k očekávaným radostem nebeským. V tomhle původním, nedotčeném americkém prostředí, jsem objevil čtvrtý jazyk.
Postával jsem po nedělní bohoslužbě pod pistáciovníkem, když se ke mně připojil Marek s Marií. Ani jednoho z nich jsem nepoznával. Domníval jsem se, že dospěli v době, kdy už jsem zde nebydlel. Při představování mi Marek řekl, „Jestli tomu dobře rozumím, zabýváte se manželským poradenstvím“.
Pousmál jsem se a odpověděl, „Tak trochu“.
„Měl bych jeden dotaz,“ řekl. „Může vydržet manželství lidem, kteří se vůbec na ničem neshodnou?“
Byla to jedna z teoretických otázek, u kterých hned víte, že mají osobní pozadí. Odsunul jsem teorii stranou a položil mu osobní otázku. „Jak dlouho jste ženatý?“
„Dva roky,“ odpověděl. „A zjistil jsem, že neexistuje naprosto nic, v čem bychom se spolu shodli.“
„Dejte mi nějaký konkrétní příklad,“ pokračoval jsem.
„Dobře, tak třeba, Marie nemá ráda, když chodím na lov. Celý týden pracuji v továrně a o sobotách, ne každou sobotu, jen když je lovecká sezóna, chodím rád lovit.“
Marie neřekla nic až do této chvíle, kdy se zapojila do hovoru: „Když skončí sezóna, začne chodit na ryby a kromě toho nechodí na lov jen o sobotách, ale bere si na to i dovolenou“.
„Jednou nebo dvakrát za rok si vezmu dva, tři dny volna, abych mohl jít s přáteli lovit dál do hor. Nevidím na tom nic špatného.“
„V čem ještě se neshodnete?“ zeptal jsem se.
„Chtěla by, abych pořád chodil do kostela. Nemám nic proti tomu zúčastnit se shromáždění v neděli ráno, ale v neděli večer bych si už rád odpočinul. Jestli tam chce chodit i večer, nic proti tomu, ale nemyslím, že bych musel taky.“
Marie opět promluvila. „Ve skutečnosti nechceš, abych tam chodila,“ řekla. „Pokaždé jsou kvůli tomu řeči.“
Evidentně nikdo z nás nečekal, že se v našem rozhovoru pod stinným stromem vedle kostela dostaneme až tak daleko. Jakožto mladý perspektivní poradce jsem se začal obávat, že jsem se pustil do něčeho, co mi pomalu přerůstá přes hlavu, ale jelikož jsem byl vycvičen ke kladení otázek a k naslouchání, rozhodl jsem se na tomto poli zůstat i nadále. „V čem ještě se neshodnete?“
Tentokrát odpověděla Marie. „Chtěl by, abych zůstala doma a starala se o domácnost,“ řekla. „Rozčiluje se vždycky, když jdu navštívit matku, nebo nakupovat nebo něco podobného.“
„Nevadí mi, že chodí navštěvovat matku,“ řekl, „ale když přijdu domů, byl bych rád, kdyby tam bylo uklizeno. Někdy trvá tři nebo čtyři dny, než ustele postele. A co se týče večeří, když přijdu z práce domů, většinou ještě ani nezačala s přípravou. Mám fyzicky náročnou práci a když přijdu domů, rád bych se pořádně najedl. Kromě toho to u nás vypadá hrozně,“ pokračoval. „Dětské hračky se válí všude po podlaze a dítě je celé ušmudlané. Já prostě špínu nemám rád. Vypadá to ale, že jí život v chlívku vyhovuje. Nemáme moc peněz a bydlíme jen v malém dělnickém domku, ale myslím, že by v něm aspoň mohlo být čisto.“
„Bylo by tak hrozné, kdyby mi občas doma pomohl?“ zeptala se Marie. „Chová se, jako kdyby manžel neměl doma dělat vůbec nic. Chodí jen do práce a lovit. Očekává, že všechno ostatní udělám já. Myslí si dokonce, že bych měla umývat auto.“
Napadlo mě, že je nejvyšší čas začít se poohlížet po nějakém řešení, spíše než pátrat po dalších rozdílech. Podíval jsem se na Marka a zeptal se ho, „Marku, když jste spolu chodili, předtím než jste se vzali, chodil jste lovit každou sobotu?“
„Většinou ano,“ řekl, „ale vždycky jsem se vracel domů tak, abych stihl umýt auto, nechtěl jsem za ní jezdit v zabláceném autě.“
„Marie, kolik vám bylo let, když jste se vdávala?“ zeptal jsem se.
„Osmnáct,“ řekla. „Vzali jsme se hned po střední škole. Marek byl o rok výš a když jsme se brali, už pracoval.“
„Když jste spolu na střední škole chodili, jak často za vámi Marek jezdil?“ vyzvídal jsem.
„Skoro každý večer,“ řekla. „Vlastně chodil už odpoledne a často u nás zůstával na večeři. Pomáhal mi s mými domácími povinnostmi a potom jsme spolu jen tak seděli a povídali si až do večeře.“
„A co jste dělali po večeři?“ zeptal jsem se Marka.
Podíval se na mě s rozpačitým úsměvem a řekl, „takové ty normální věci, jako když s někým chodíte, však víte“.
„Když jsem měla nějaký těžký úkol do školy,“ řekla Marie, „vždycky mi s ním pomohl. Někdy jsme tím strávili celé hodiny. Měla jsem na starosti vánoční besídku pro nejstarší ročník. Pomáhal mi s přípravou každé odpoledne po celé tři týdny. Bylo to skvělé.“
Změnil jsem taktiku a zaměřil se na třetí oblast jejich neshod. „Marku, když jste spolu chodili, chodíval jste s ní v neděli večer také do kostela?“
„Ano, chodil,“ řekl. „Kdybych s ní totiž nešel večer do kostela, nemohl bych ji ten večer už vidět. Její otec byl v tomhle přísný.“
„Nikdy si na nic nestěžoval,“ doplnila Marie. „Vlastně se mi zdálo, že ho to těší. Nakonec nám pomáhal i s vánočním programem. Když skončila příprava na vánoční besídku ve škole, začal se připravovat vánoční program v kostele. Pracovali jsme na tom spolu asi dva týdny. Je velice šikovný, co se týče kreslení a umí dělat kulisy.“
Měl jsem dojem, že to začíná být jasné, ale nebyl jsem si jist, jestli má ten dojem také Marek s Marií. Otočil jsem se k Marii a zeptal se jí, „Když jste chodila s Markem, co vás přesvědčilo o tom, že vás miluje? V čem se lišil od jiných chlapců, s kterými jste chodila?“
„Tím, že mi se vším pomáhal,“ řekla. „Pořád mi s něčím chtěl pomáhat. Nikdo z ostatních chlapců se o tyhle věci nezajímal, ale pro Marka to bylo samozřejmé. Když u nás někdy večeřel, pomáhal mi i s mytím nádobí. Připadal mi jako nejúžasnější člověk na světě, kterého jsem vůbec kdy mohla potkat, ale po svatbě se to změnilo. Od té doby mi nepomáhá s ničím.“
Otočil jsem se zpět k Markovi a zeptal se ho, „Proč jste všechny ty věci před svatbou dělal?“
„Přišlo mi to samozřejmé,“ řekl, „kdybych byl na jejím místě, očekával bych, že ten, kdo mě má rád, mi pomůže.“
„A proč jste jí přestal pomáhat, když jste se vzali?“ zeptal jsem se.
„Asi jsem počítal s tím, že to bude jako u nás doma. Otec pracoval a maminka se starala o domácnost. Nikdy jsem neviděl otce luxovat nebo umývat nádobí nebo dělat cokoliv, co se týkalo domácích prací. Protože maminka nechodila do práce, bylo doma vždycky vzorně uklizeno. Vařila, prala, žehlila. Zřejmě jsem čekal, že to tak bude i u nás.“
Doufal jsem, že si Marek uvědomil totéž co já, a tak jsem se ho zeptal, „Marku, pamatujete si, co před chvílí Marie odpověděla na moji otázku, když jsem se jí ptal, proč si myslela, že ji máte rád?“
„Pomáhal jsem jí a některé věci jsme dělali společně,“ odpověděl.
Prosby jsou návodem,
který ukazuje, jak milovat,
zatímco požadavky jsou pro lásku bariérou.
„Takže už chápete,“ pokračoval jsem, „proč si mohla myslet, že ji nemáte rád, když jste jí přestal pomáhat?“ Přikývl, že mi rozumí. Pokračoval jsem. „Bylo zcela přirozené, že jste si vaše manželství představoval tak jako u vašich rodičů. Skoro všichni to tak děláme. Vaše jednání vůči Marii se však po svatbě radikálně změnilo od jednání, na které u vás byla do té doby zvyklá. To jediné, co pro ni bylo důkazem vaší lásky, najednou zmizelo.“
Otočil jsem se k Marii a zeptal se, „Co Marek odpověděl na mou otázku, když jsem se ho ptal, »Proč jste dělal všechny ty věci pro Marii a pomáhal jí, když jste spolu chodili?«“
„Řekl, že mu to připadalo samozřejmé,“ zopakovala.
„Ano,“ řekl jsem, „a také, že to je přesně to, co by si přál, aby pro něj dělala žena, která ho bude mít ráda. Všechny ty věci pro vás a s vámi dělal proto, že v jeho představách je to způsob, podle kterého se pozná, že někdo někoho miluje. Když jste se vzali a začali bydlet ve vlastním domě, měl své představy o tom, co byste jako milující manželka měla dělat. Čekal, že budete doma uklízet, vařit a podobně. Zkrátka že budete pro něj tyto věci dělat a projevovat mu tak svou lásku. Když viděl, že to neděláte, rozumíte už, proč měl pocit, že jej nemáte ráda?“ Teď začala pro změnu Mariina hlava poskakovat nahoru a dolů. Pokračoval jsem dále, „Domnívám se, že příčinou toho, že si v manželství připadáte tak nešťastní, je, že ani jeden z vás tomu druhému neprojevuje svou lásku způsobem, kterému by ten druhý rozuměl. Ani jeden z vás nedělá pro toho druhého to, co by měl“.
„Myslím, že máte pravdu,“ řekla Marie. „Přestala jsem to dělat proto, že jsem se nechtěla smířit s jeho neustálým komandováním. Připadalo mi to, jako by chtěl, abych byla stejná jako jeho matka.“
„Jistě,“ řekl jsem, „nikdo nemá rád, když je do něčeho nucen. Láska se nedá koupit a nedá se ani vynutit. Můžeme o věci prosit, ale nikdy je nesmíme vyžadovat. Prosby jsou návodem, který ukazuje, jak milovat, zatímco požadavky jsou pro lásku bariérou.“
Marek se připojil a řekl, „Má pravdu, pane doktore. Kritizoval jsem ji, protože se mi zdálo, že jsem se v ní zmýlil. Byl jsem zklamaný, protože v mých očích jako manželka selhala. Vím, že jsem se k ní často choval hrubě a vím, že ji to trápilo“.
„Myslím, že v tomhle okamžiku už můžeme najít nějaké řešení,“ řekl jsem. Vytáhl jsem z kapsy dvě papírové kartičky. „Pojďme zkusit tohle. Oba si teď sednete na schody kostela a napíšete seznam svých přání. Marku, napíšete tam tři nebo čtyři věci, které, když vstoupíte večer do dveří vašeho domu, vám dají pocit, že jste milován. Jestli je pro vás ustlaná postel důležitá, napište to tam. Marie, vy sepište tři nebo čtyři činnosti, u kterých byste přivítala Markovu pomoc. Takové, které, když je Marek bude dělat, vás přesvědčí o jeho lásce.“ (Jsem velkým fandou seznamů; nutí nás totiž uvažovat konkrétně)
Po pěti, šesti minutách mi každý podal svůj seznam:
V Markově seznamu stálo:
- Každý den ustlat postele.
- Umýt dítě, aby nebylo ušmudlané, když přijdu domů.
- Uklidit boty do botníku, než přijdu z práce.
- Začínat s přípravou večeře dřív, abychom mohli jíst během 30 nebo 45 minut po mém příchodu.
Přečetl jsem Markův seznam nahlas a řekl mu, „Rozumím tomu tak, že jestliže se Marie rozhodne dělat tyto čtyři věci, budou to pro vás důkazy její lásky?“
„Přesně tak“, odpověděl, „jestli to bude dělat, myslím, že se tím můj postoj k ní změní.“
Potom jsem přečetl Mariin seznam:
- Byla bych ráda, kdyby každý týden umyl auto a nečekal, že to udělám já.
- Byla bych ráda, kdyby přebalil dítě, když se vrátí z práce, zvláště když vařím večeři.
- Byla bych ráda, kdyby jednou týdně vyluxoval.
- Byla bych ráda, kdyby v létě každý týden sekal trávu a nenechal ji vyrůst tak vysoko, abych se za naši zahradu musela stydět.
Řekl jsem, „Marie, jestliže se Marek rozhodne plnit tyto vaše čtyři body, bude to pro vás důkaz jeho lásky?“
„Přesně tak,“ odpověděla. „Bylo by nádherné, kdyby to kvůli mně dělal.“
„Připadá vám ten seznam rozumný, Marku? Myslíte, že to zvládnete?“
„Ano,“ řekl.
„Marie, pro vás je Markův seznam také přijatelný? Myslíte si, že pokud se pro tyto věci rozhodnete, že je zvládnete?“
„Ano,“ odpověděla, „budu to dělat. Předtím mě to zmáhalo, protože cokoliv jsem udělala, nikdy to nebylo dost dobré.“
„Marku,“ řekl jsem, „chtěl bych vám připomenout, že to, na čem jste se tady dohodli, znamená vzdát se modelu manželství vašich rodičů.“
„Můj otec sekal trávník a umýval auto,“ řekl.
„Ale asi nevyměňoval plínky a neluxoval koberce, že?“
„To ne,“ řekl.
„Nemusíte to dělat, ale vždycky, když to uděláte, bude to, jako byste Marii řekl, že ji milujete.“
Jo, co jsme pro sebe ochotni dělat předtím,
než vstoupíme do manželství, není žádnou zárukou,
že to budeme dělat i po svatbě.
Marii jsem řekl, „Ani vy to všechno nemusíte dělat, ale když budete chtít ukázat Markovi svou lásku, budete vědět, že máte na výběr ze čtyř možností. Doporučuji vám, abyste v tom pokračovali dva měsíce a potom se uvidí, zda to vašemu manželství pomáhá. Ke konci druhého měsíce můžete seznamy doplnit o další body. Pokud budete chtít seznam vašich přání dále rozšiřovat, doplnil bych každý měsíc maximálně jeden bod navíc.“
„Vypadá to rozumně,“ řekla Marie. „Myslím, že jste nám pomohl,“ řekl Marek. Chytli se za ruce a odcházeli pomalu směrem ke svému autu. „Takhle by to mělo vypadat v církvi,“ řekl jsem si nahlas. „Myslím, že tuhle práci budu mít rád.“ Nikdy jsem nezapomněl na pocit nahlédnutí do problému, který jsem tam pod pistáciovníkem poprvé zažil.
Teprve po letech bádání jsem si uvědomil, jakou jedinečnou zkušeností pro mě bylo setkání s Markem a Marií. Málokdy potkávám manželské dvojice, které hovoří stejným primárním jazykem. Primárním jazykem Marka i Marie byly skutky lásky. Stovky jedinců se mohou najít v postavě Marka či Marie a uvědomit si, že to, zda a jak si připadají být milováni, souvisí se skutky lásky ze strany jejich partnera. Uklízení bot, vyměňování plínek, mytí nádobí nebo auta, luxování nebo sekání trávníku, je hlasitým projevem lásky člověku, jehož primárním jazykem jsou skutky lásky.
Možná vás napadne, jak je možné, že mluvili stejným jazykem lásky a přitom měli tolik problémů. Odpověď leží v odlišnosti jejich dialektů. Dělali sice pro sebe řadu věcí, ale ne ty nejpodstatnější. Jakmile o nich začali přemýšlet konkrétně, nebylo těžké určit jejich specifické dialekty. Pro Marii to bylo umývání auta, vyměňování plínek, luxování a sekání trávníku, zatímco pro Marka to znamenalo stlaní postelí, čisté dítě, boty uklizené ve skříni a připravená večeře, když přijde z práce. Jakmile začali mluvit správnými dialekty, jejich rezervoáry se naplnily láskou. Jelikož jejich společným jazykem byly skutky služby, bylo pro ně relativně snadné naučit se dialektu toho druhého.
Ještě než Marka a Marii opustíme, rád bych vás upozornil na další tři skutečnosti. Za prvé to, co jsme pro sebe ochotni dělat předtím, než vstoupíme do manželství, není žádnou zárukou, že to budeme ochotni dělat i po svatbě.
Před manželstvím jsme vláčeni zamilovaností. V manželství máme potom sklony stávat se zase těmi lidmi, kterými jsme byli, než jsme se zamilovali. Naše jednání je ovlivněno našimi rodiči, vlastní povahou, naším chápáním lásky, emocemi, potřebami a touhami. Jenom jedno lze o našem chování říci s jistotou: nebude takové, jaké bylo v období, kdy jsme byli pohlceni zamilovaností.
To mě přivádí ke druhé skutečnosti, která se u Marka a Marie zřetelně projevila. Láska je volba a nelze si ji vynutit. Marek s Marií vzájemně kritizovali chování toho druhého, ale to nikam nevedlo. Když se nakonec rozhodli nahradit požadavky přáním, situace v jejich manželství se začala měnit. Kritizovat a nárokovat znamená vrážet mezi sebe klíny. Když budete dostatečně kritický/á, dosáhnete možná toho, že se vám partner podvolí. Udělá možná to, co vyžadujete, ale pravděpodobně to nebude z lásky. Namísto toho můžete jeho lásce pomoci tím, že jej poprosíte: „Byla bych ráda, kdybys mohl umýt auto, přebalit dítě, posekat trávu.“ Lásku si nemůžete vynutit. Všichni se musíme, každý den znovu, rozhodovat, zda budeme nebo nebudeme svého partnera milovat. Pokud naše rozhodnutí bude „milovat“, nejpřesvědčivějším důkazem bude splnění jejich přání.
A je tady ještě třetí věc, ale pouze pro opravdu zralé jedince. Partner, který nějakým způsobem kritizuje mé chování, mi tak zároveň dává ten nejjistější klíč k určení jeho primárního jazyka lásky. Lidé mají většinou tendenci kritizovat partnera nejvíce a nejhlasitěji v té oblasti, na které jim samotným nejvíc záleží. Jejich kritika je neefektivním způsobem, jakým se snaží dobrat lásky. Jestliže tohle pochopíme, může nám to pomoci využít jejich kritičnost k něčemu prospěšnějšímu. Manželka, kterou její muž právě za něco zkritizoval, mu může říci: „Mám pocit, že ti na tom velmi záleží. Mohl bys mi říct proč je to pro tebe tak důležité?“ Kritizování je často potřeba vysvětlit. Takové vysvětlení může úplně změnit situaci a kritiku nakonec proměnit v prosbu, spíše než v požadavek. Mariina trvalá nechuť vůči Markovu chození na lov nebyla výrazem jejího odporu k lovu jako takovému. Svalovala na jeho lovení vinu za to, že neměl kdy umýt auto, vyluxovat a posekat trávník. Když se Marek naučil vycházet jí svou láskou vstříc, tedy když k ní začal promlouvat v jejím jazyku (a správném dialektu), mohla jeho zálibu, lov, začít plně podporovat.
ROHOŽKA NEBO MILOVANÁ PARTNERKA
„Dvacet let jsem mu dělala služku. Skákala jsem kolem něho, jako kdyby byl malé dítě. Po celou dobu jsem si nechala líbit jeho přehlížení, hrubé chování a ponižování před známými i rodinou. Jako bych nebyla jeho manželka, ale rohožka. Necítím vůči němu nenávist a nepřeji mu nic zlého, ale cítím k němu odpor a už s ním déle nechci žít.“ Tato žena konala své skutky služby celých dvacet let, ale ve skutečnosti to nebyly skutky lásky. Byly to skutky konané ze strachu, pocitu viny a zlosti.
Díky sociologickým změnám v posledních třiceti
letech se z amerického prostředí vytratilo dříve
běžné schéma tradiční rodiny,
ve kterém byla role muže i ženy jasně stanovena.
Rohožka není živá věc. Můžete si o ni otřít nohy, stoupnout na ni, šoupat s ní kolem dokola, cokoli chcete. Nemá vlastní vůli. Může vám sloužit, ale nemůže vás milovat. Když zacházíme s našimi partnery jako s předměty, zabíjíme tím lásku. Manipulace partnerem pomocí pocitu provinění („Kdybys byla opravdu dobrá manželka, udělala bys to pro mě“) není žádným z jazyků lásky. Donucování pomocí strachu („Uděláš to, nebo tě to bude mrzet“) je postoj lásce vyloženě odporující. Žádný člověk by ze sebe neměl nechat dělat rohožku. Můžeme se sice nechat využívat, ale i tak budeme mít svá přání, touhy, dále budeme zakoušet své pocity. Měli bychom být schopni dělat vlastní rozhodnutí a jednat podle nich. Nechat se někým zneužívat nebo sebou manipulovat není projevem lásky. Ve skutečnosti svého partnera tímto jednáním zrazujete. Svým přístupem v něm tento nenormální způsob chování podporujete a dále rozvíjíte. Láska mluví takto, „Mám tě příliš rád/a na to, abych ti dovolila se mnou takto zacházet. Neprospívá to ani tobě, ani mně“.
PŘEKONÁVÁNÍ STEREOTYPŮ
Naučit se jazyku skutků lásky bude pro některé z nás znamenat přehodnocení klasické role manžela a manželky. Marek dělal to, co dělá většina z nás a co je naprosto přirozené. Vžil se do role svého otce, i když ne tak úplně, protože jeho otec myl auto a sekal trávník. Marek to sice nedělal, ale přesto to podle jeho představ byly věci, které se od něj jako od manžela daly právem očekávat. Jistě se ale ve svých představách neviděl s vysavačem v ruce nebo při přebalování dítěte. Je nutno přičíst mu k dobru, že když pochopil, jak je to pro Marii důležité, byl ochoten dělat i toto. Pokud primární jazyk lásky našeho partnera bude vyžadovat něco, co nebude odpovídat našim představám, bude nutné zaujmout Markův přístup.
Díky sociologickým změnám posledních třiceti let se z amerického prostředí vytratilo dříve běžné schéma tradiční rodiny, ve kterém byla úloha muže i ženy jasně stanovena. Neznamená to však, že byla odstraněna i všechna ostatní schémata. Naopak, schémat jako takových spíše přibylo. Než se v domácnostech objevily televize, představa rodiny, včetně toho, co by manžel/manželka měl/a nebo neměl/a dělat, vycházela z prostředí vlastní rodiny. S masivním proniknutím televize do našich domovů a také díky rychlému nárůstu rodin tvořených pouze jedním rodičem, začínáme být v takových představách ovlivňováni spíše svým okolím. Ať už jsou ale vaše představy jakékoliv, je velice pravděpodobné, že váš partner bude manželské role vidět jinak než vy. Pro vyjádření vaší lásky je ochota k hledání a opouštění starých stereotypů nepostradatelná. Zapamatujte si, že lpěním na představách nic nezískáte, zatímco když svému protějšku vyjdete vstříc, přinese to pravděpodobně mnoho dobrého i vám.
Nedávno mi řekla jedna žena, „Pane doktore, chci všechny své přátele poslat na váš seminář“.
„A proč byste to dělala?“ vyptával jsem se.
„Protože to radikálně změnilo moje manželství,“ odpověděla. „Než jsme váš kurs absolvovali, Bob mi nikdy s ničím nepomáhal. Oba jsme si po vysoké škole začali budovat kariéru, ale všechno kolem domácnosti jsem musela obstarat vždycky já. Připadalo mi to, jakoby ho prostě ani nenapadlo, že by mi s něčím mohl pomoci. Po vašem semináři se mě ale začal ptát, »Mohl bych ti dnes večer nějak pomoci?« Bylo to úžasné. Nejdřív jsem měla pocit, že se mi jen něco zdá, ale teď už to trvá tři roky.“
„Musím připustit, že na začátku to bylo spíše humorné období experimentů, protože nevěděl, jak se co dělá. Když pral poprvé prádlo, použil namísto běžného pracího prášku neředěný roztok k bělení. Všechny modré ručníky jsme vytáhli s bílými skvrnami. Nebo když poprvé použil drtič kuchyňských odpadků. Slyšela jsem podivné zvuky a za chvíli na to začaly z odtoku druhého dřezu stoupat mýdlové bubliny. Vůbec nevěděl, jak se to stalo, tak jsem drtič obrátila, sáhla dovnitř a vytáhla zbytek nového mýdla, v tu chvíli už o velikosti pětikoruny. Ale miloval mě způsobem, o který jsem tolik stála a moje citová nádrž se začíná plnit. Teď už si se vším poradí sám a pomáhá mi stále. Máme tím pádem také víc času pro sebe, protože nemusím stále něco dělat. Rovněž jsem se naučila jeho primární jazyk lásky a udržuji jeho citovou nádrž plnou.“
„Je to skutečně tak prosté?“
Prosté? Ano. Snadné? Ne. Bob se musel hodně snažit, aby se dokázal oprostit od stereotypu, ve kterém žil třicet pět let. Nebylo to snadné, ale jistě by vám řekl, že naučit se primárnímu jazyku vašeho partnera a rozhodnout se potom tímto jazykem mluvit, znamená radikálně změnit své manželství. A teď se pojďme podívat na pátý, poslední jazyk lásky.
8. PÁTÝ JAZYK LÁSKY: FYZICKÝ KONTAKT
Už dlouho víme, že fyzický dotek je jedním ze způsobů, jak projevit lásku. Řada výzkumných projektů v oblasti vývoje dětí prokázala, že děti, které jsou chovány, objímány a laskány, mají mnohem vyrovnanější emocionální život ve srovnání s dětmi vyrůstajícími bez takových fyzických kontaktů. Význam dotýkání se dětí není novinkou, kterou bychom objevili až nyní. Židé v Palestině prvního století, kteří v Ježíšovi rozpoznali velkého učitele, k Němu přinášeli své děti, aby se jich dotkl.[8-1] Možná si také pamatujete, že rodiče těchto dětí za to byli Ježíšovými učedníky káráni, protože učedníci se domnívali, že jsou to příliš bezvýznamné, nicotné problémy na to, aby se On jimi zabýval. Bible nám ale říká, že Ježíš se na učedníky rozhorlil a řekl, „nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim.[8-2] Moudří rodiče v kterékoliv společnosti své děti často objímají.
Fyzický kontakt je také velmi účinný způsob k vyjádření partnerské lásky. Spojené ruce, polibky, objetí a sexuální styk, to všechno jsou způsoby, kterými si manželé projevují lásku. Pro některé je to zároveň jejich primární jazyk lásky. Bez takových projevů si připadají nemilovaní, naopak s těmito projevy je jejich rezervoár plný a o partnerově lásce nepochybují.
Pamětníci říkávali, „Láska prochází žaludkem.“ Mnoho žen, které zastávaly tuto teorii, vykrmilo své muže k prasknutí. Přesnější by ovšem bylo říci, „láska některých mužů prochází žaludkem.“ Pamatuji si na jednoho muže, který mi řekl, „Pane doktore, moje žena je kuchařka - gurmán. Tráví v kuchyni celé hodiny. Připravuje samá pracná jídla. Pro mě? Já jím maso a brambory. Říkám jí, že jen plýtvá časem. Mám rád jednoduchá jídla. Vždycky se jí to ale dotkne a řekne mi, že neumím ocenit, co pro mě dělá. Oceňuji to a vážím si jí za to, ale přál bych si, aby si složitými jídly nepřidělávala tolik práce. Měli bychom potom pro sebe víc času a ona by měla energii i na jiné věci“. Bylo zjevné, že „jiné věci“ jsou jeho srdci bližší než vybrané jídlo.
Jeho žena byla frustrovaná. Její matka byla vynikající kuchařka a otec to uměl náležitě ocenit. Jednou zaslechla, jak otec její matce řekl „Když si sednu k jídlu, jako je tohle, nemohu tě nemilovat, i kdybych chtěl“. Její otec byl nevyčerpatelným zdrojem pozitivních výroků ohledně matčina kuchařského umění. Vychvaloval její kulinářské dovednosti doma i na veřejnosti. Dcera se inspirovala matčiným vzorem - nutno říci, že úspěšně. Problém vězí v tom, že se neprovdala za svého otce a primární jazyk jejího manžela je jiný.
Nebylo těžké během rozhovoru s jejím manželem zjistit, že „jinými věcmi“ měl na mysli převážně sex. Když byla jeho žena v této oblasti přístupná, byl si její láskou jistý. Když jej ale z jakéhokoliv důvodu sexuálně odmítala, nemohly ho o její lásce přesvědčit ani všechny její kulinářské výtvory dohromady. Neměl nic proti lepšímu jídlu, ale nikdy mu nemohlo nahradit to, co bylo v jeho očích skutečnou „láskou“.
Sexuální styk je ovšem pouze jedním z dialektů jazyka doteků. Doteky nemusí být omezeny na jedno konkrétní místo těla. Drobná hmatová čidla jsou rozmístěna po celém našem těle. Když se těchto čidel dotkneme nebo na ně přitlačíme, nervová vlákna tyto impulsy rozvedou do mozku, který nám je přeloží, a tak si uvědomíme, že věc, které jsme se dotkli, je studená nebo teplá, tvrdá nebo měkká, působící bolest nebo rozkoš, příjemná nebo nepříjemná.
Fyzický kontakt může vztah rozbít
nebo mu dát vzniknout.
Může být vyjádřením nenávisti nebo lásky.
Některé části těla jsou citlivější než jiné. Rozdíl je způsoben nerovnoměrným rozptýlením a hustotou drobných hmatových čidel. Proto je také špička jazyka nejcitlivější, zatímco zadní strana našich ramen je citlivá nejméně. Velmi citlivé jsou také konečky prstů a špička nosu. Naším účelem ale není porozumět neurologickému, ale spíše psychologickému významu této skutečnosti.
Fyzický kontakt může vztah rozbít nebo mu dát vzniknout. Může být vyjádřením nenávisti nebo lásky. Člověk, jehož primárním jazykem je fyzický kontakt, bude takovému doteku rozumět nesrovnatelně lépe než slovům jako „nenávidím tě“ nebo „miluji tě“. Uhození do tváře ublíží každému dítěti, ale pro dítě, jehož primárním jazykem je řeč fyzického kontaktu, to bude traumatická zkušenost. Něžné objetí bude signalizovat lásku každému dítěti, ale tomu, jehož jazykem je fyzický kontakt, to bude jejím nejvyšším možným projevem. Totéž platí o dospělých.
V manželství může mít takový dotek lásky různé podoby. Protože hmatová čidla jsou rozptýlena po celém těle, můžete se partnerky dotýkat téměř kdekoliv a jistě jí to bude příjemné. Neznamená to ovšem, že všechny doteky jsou stejné. Některé budou vaší partnerce přinášet větší potěšení než jiné. Vaším nejlepším instruktorem je samozřejmě vaše partnerka. Koneckonců je to ona, koho se učíte milovat. Sama ví nejlépe, co je pro ni dotek lásky. Netrvejte na tom, že se jí budete dotýkat tak, jak se to líbí vám a ve chvíli, kdy vy máte chuť. Naučte se hovořit jejím dialektem. Některé vaše doteky jí mohou být nepříjemné a obtěžující. Trvat na nich by bylo popřením vaší lásky. Znamenalo by to, že její potřeby nevnímáte a že vás její názory na to, co je jí příjemné, příliš nezajímají. Nemyslete si, že doteky, které působí rozkoš vám, ji nutně musí působiti i jí.
Doteky lásky mohou být formulovány jednoznačně a mohou vyžadovat vaši plnou pozornost, jako například u masáže zad nebo milostné předehry zakončené sexuálním stykem. Na druhou stranu může být takový dotek skrytý, vyžadující pouze okamžik, jako třeba když položíte ruku na rameno partnera při nalévání kávy, nebo když se k němu na chvíli přitisknete při míjení se v kuchyni. Otevřeně projevované doteky lásky budou určitě vyžadovat více času. Ne jen na jejich samotnou realizaci, ale též na hledání těch nejvhodnějších způsobů, jakými svou lásku projevit. Jestliže způsobem, který vaši partnerku přesvědčí o vaší lásce, bude masírování zad, potom váš čas, peníze a energie, které investujete do kursu na maséra, budou rozhodně dobrou investicí. Jestliže primárním jazykem partnera je sexuální styk, čtení knih a diskuse na téma „umění tělesné lásky“ zdůrazní vaši lásku.
Skryté projevy lásky vyžadují méně času, ale více nápadů, zvláště pokud fyzický dotek není vaším primárním jazykem a nepocházíte z „dotekově zatížené rodiny.“ Sedět vedle sebe na pohovce a sledovat oblíbený televizní pořad nevyžaduje žádný čas navíc a přesto může být zřetelným svědectvím vaší lásky. Dotknout se letmo partnera, když procházíte pokojem, ve kterém sedí, trvá jen moment. Rychlé políbení nebo objetí, když odcházíte z domova a znovu při příchodu z práce, může pro vašeho partnera znamenat mnoho.
Jakmile jednou zjistíte, že fyzický kontakt je primárním jazykem vašeho protějšku, popusťte uzdu své fantazii a najděte nové způsoby, jak svou lásku projevit. Hledání nových způsobů a míst k jejich realizaci může být vzrušující. Pokud jste ještě nevyzkoušeli „dotýkání pod stolem“, můžete zjistit, že by to mohlo být příjemné zpestření vašich příležitostných večeří v restauraci. Jestli nejste zvyklí držet se na veřejnosti za ruce, možná vás překvapí, že se citová nádrž vašeho partnera může naplnit tímto způsobem, třeba jen cestou po parkovišti. Možná, že nejste zvyklí políbit se, když nastoupíte do auta a třeba zjistíte, že to vaše cestování obohatí. Když obejmete svou ženu, která se chystá na nákupy se záměrem odlehčit vaší peněžence, projevíte jí tak nejen svou lásku, ale možná ji tímto způsobem přivedete z nákupů zpět o něco dříve. Vyzkoušejte nové doteky v novém prostředí a zjistěte, zda mu to je nebo není příjemné. Nezapomeňte, v tomto případě nemáte poslední slovo vy, ale on. Vy se učíte mluvit jeho jazykem.
TĚLO JE K DOTÝKÁNÍ
Všechno to, co mě tvoří, je ukryto v mém těle. Dotýkat se mého těla znamená dotýkat se mého já. Odmítat své tělo znamená vzdalovat se také od svého vnitřního já. V naší kultuře je stisknutí ruky jinému člověku znamením otevřenosti a sociální spřízněnosti. Když se někdy stane, že muž odmítne podat ruku jinému muži, vysílá tím signál, že v jejich vztahu není něco v pořádku. Každá kultura má nějakou formu fyzického kontaktu na znamení vašeho přijetí. Průměrnému Američanovi může být evropský zvyk medvědího objímání a líbání nepříjemný, ale v Evropě plní stejný účel jako v Americe podávání rukou.
Každá společnost má své vhodné a nevhodné způsoby týkající se fyzických kontaktů s osobami opačného pohlaví. Nedávné upozornění na problém sexuálního obtěžování nám zřetelně ukázalo ty, které jsou nevhodné. V manželství ovšem o vhodných a nevhodných dotecích rozhoduje samotná dvojice v rámci jistého rozmezí. Fyzické zneužívání samozřejmě společnost považuje za nepřípustné. Byly založeny sociální organizace, jejichž náplní je zaměřovat se především na zneužívané ženy a muže.
Pokud je fyzický kontakt primárním jazykem
vaší partnerky, neexistuje nic důležitějšího
než držet ji v náručí, když bude plakat.
Tato doba bývá popisována jako věk sexuální otevřenosti a svobody. Svobodně jsme tedy předvedli, že volné manželství, ve kterém se oba manželé mohou intimně stýkat s jinými partnery, je iluzorní. Ti, kteří nenamítali nic z hlediska morálního, argumentovali nakonec hlediskem emocionálním. Cosi v naší touze po intimitě a lásce nám brání dát našemu protějšku takovou míru svobody. Když zjistíme, že je nám partner nevěrný, budeme hluboce zraněni a intimita bude rázem pryč. Kartotéky manželských poradců jsou plné spisů manželů a manželek, kteří se snaží bojovat s vnitřním zraněním způsobeným nevěrou partnera. Takové trauma je ovšem ještě daleko horší pro jedince, jehož primárním jazykem lásky je fyzický kontakt. Ta, po které tak hluboce touží, se odevzdává někomu jinému. Jeho citová nádrž není pouze prázdná; byla zničena explozí. Znovu naplnit tyto vnitřní potřeby bude v tomto případě velice obtížné.
KRIZE A FYZICKÉ DOTEKY
V krizových situacích se objímáme téměř instinktivně. Proč? Protože fyzický dotek je silným projevem lásky. V krizových obdobích především potřebujeme cítit, že nás má někdo rád. Nemůžeme vždy změnit běh událostí, ale když víme, že nás má někdo rád, můžeme to snadněji přečkat.
Všechna manželství zakusí krize. Smrt rodičů je nevyhnutelná. Auta na silnicích zmrzačí a zabijí každoročně tisíce lidí. Nemoci se lidem nevyhýbají. Zklamání patří k životu. Tím nejdůležitějším, co pro svého partnera můžete v období krize udělat, je mít ji nebo ho rád/a. Pokud je fyzický kontakt primárním jazykem vaší partnerky, neexistuje nic důležitějšího než držet ji v náručí, když bude plakat. Vaše slova v tu chvíli nebudou mít takový význam, ale váš dotek bude znamenat, že vám na ní záleží. Krize jsou jedinečnou příležitostí pro vyjádření lásky. Vaše něžné doteky nebudou zapomenuty, ani když bolest odezní. Jejich nepřítomnost však nemusí být zapomenuta nikdy.
Od své první návštěvy West Palm Beach na Floridě před mnoha lety jsem vždycky rád přijímal nabídky vést zde manželský seminář. Při jedné takové příležitosti jsem se seznámil s Petem a Patsy. Nebyli původně z Floridy (takových je opravdu málo), ale žili zde už dvacet let a West Palm považovali za svůj domov. Můj seminář pořádala místní církev a během cesty z letiště mi pastor řekl, že Pete a Petsy mě pozvali, abych přespal v jejich domě. Snažil jsem se tvářit nadšeně, ale ze zkušenosti jsem věděl, že takováto pozvání obvykle znamenají noční manželské porady. Každopádně mě ten večer čekalo nejedno překvapení.
Když jsem s pastorem vstoupil do rozlehlého, vkusně, ve španělském stylu zařízeného domu, byl jsem představen Patsy a Charliemu, rodinnému kocourovi. Jak jsem se tak rozhlížel kolem, měl jsem pocit, že se Peteovi buď velmi daří v práci, nebo že po otci zdědil ohromnou pozůstalost, nebo že je beznadějně zadlužen. Později jsem zjistil, že první úvaha byla správná. Když mi ukazovali pokoj pro hosty, všiml jsem si, že kocour Charlie se zabydlel, natažený od jednoho konce k druhému, na posteli, ve které jsem měl spát já. Ta kočka to vyřešila, napadlo mě.
Pete přišel domů během chvilky, takže jsme spolu poseděli u vynikající svačiny. Po skončení semináře jsme se domluvili na společné večeři. Za několik hodin jsme už seděli u večeře a já čekal, kdy začne manželská porada. Nezačala. Namísto toho jsem si uvědomil, že Pete a Petsy vypadají jako šťastná a spokojená manželská dvojice. Pro manželského poradce je to spíše neobvyklé. Nemohl jsem se dočkat, až objevím jejich tajemství, ale byl jsem velice unavený a protože jsem věděl, že mě příští den mají vézt na letiště, rozhodl jsem se pátrání odložit na zítřek, kdy jsem doufal, že budu čilejší. Doprovodili mě do mého pokoje.
Kocour Charlie byl tak laskavý, že odešel, když jsem vstoupil do pokoje. Seskočil z postele a zamířil do jiné ložnice. V několika minutách jsem byl v posteli. Před očima mi rychle proběhl celý den a pomalu jsem se začal propadat do spánku. Těsně předtím, než jsem úplně ztratil kontakt s reálným světem, se otevřely dveře mého pokoje a přímo na mě skočila jakási příšera! O škorpiónech na Floridě jsem už něco slyšel, ale tohle nebyl žádný malý škorpión. Bez jakéhokoliv přemýšlení jsem ze sebe strhl tenkou přikrývku a s výkřikem, při němž tuhla krev v žilách, jsem příšerou mrsknul o zeď. Slyšel jsem, jak její tělo narazilo na zeď a potom se rozhostilo ticho. Pete a Patsy už ke mně utíkali přes halu, rychle rozsvítili a spatřili jsme - nehybně ležícího Charlieho.
Pete a Patsy mi to nikdy neodpustili a já jsem nikdy neodpustil jim. Charlie během několika minut zase ožil, ale do mého pokoje se už nevrátil. Vlastně jsem se později od Petea a Patsy dozvěděl, že Charlie už do toho pokoje nikdy nevstoupil.
Po tomto týrání Charlieho jsem si nebyl jistý, jestli mě příští den Pete a Patsy budou ještě chtít odvézt na letiště a jestli se mou osobou budou ještě vůbec chtít zabývat. Mé obavy se však rozplynuly po semináři, když mi Pete řekl, „Pane doktore, absolvoval jsem už mnoho seminářů, ale ještě nikdy od nikoho jsem neslyšel tak přesný popis Patsy a mě. To s těmi jazyky lásky je skutečně pravda. Velice rád bych vám řekl náš příběh.“ Za pár minut, když jsem se rozloučil s účastníky semináře, jsem už s Petem a Patsy seděl v autě a naše pětačtyřicetiminutová cesta na letiště, zpestřená jejich příběhem, mohla začít. V prvních letech manželství procházeli obrovskými problémy. Přitom před nějakými dvaadvaceti lety je všichni jejich přátelé považovali za „ideální pár“. Pete a Petsy nepochybovali o tom, že jejich manželství bylo „domluveno v nebi“.
Oba patřili do stejné společenské třídy, chodili do stejné církve a společenství, studovali stejnou střední školu. Životní styl a hodnoty, ke kterým se jejich rodiny hlásily, byly velmi podobné. Pete a Petsy měli řadu stejných zájmů. Oba dva rádi hráli tenis a jezdili na člunech. Zastávali stejné názory. Vypadalo to, že měli vše, co je třeba k tomu, aby se v manželství vyhnuli problémům.
Začali spolu chodit ke konci střední školy. Nechodili do stejného ročníku, ale viděli se alespoň jednou měsíčně, někdy i častěji. Koncem prvního ročníku na vysoké škole byli přesvědčeni, že jsou „stvořeni jeden pro druhého“. Oba si nicméně přáli dokončit nejdřív univerzitu. Následující tři roky si vychutnávali idylický vztah. Jeden víkend přijel na kolej on za ní; příští týden ona za ním; třetí týden jezdili obvykle domů za rodiči, ale větší část víkendu strávili stejně spolu. Čtvrtý víkend každého měsíce se rozhodli trávit každý sám a věnovat se svým zájmům. S výjimkou některých příležitostných akcí, jako byly například narozeniny, se tohoto rozvrhu přesně drželi. Tři týdny poté, co Pete získal diplom v ekonomii a Patsy v sociologii, se vzali. O dva měsíce později se přestěhovali na Floridu, kde Pete dostal výhodnou pracovní nabídku. K nejbližším příbuzným to měli dvě míle daleko. Jejich líbánky mohly trvat věčně.
První tři měsíce byly vzrušující - stěhování, hledání nového bytu, radost ze společného života. Jediný konflikt, na který si pamatují, byl kvůli umývání nádobí. Pete se domníval, že jeho způsob mytí nádobí je mnohem efektivnější, Patsy to tak nepřipadalo. Nakonec se dohodli, že ten, kdo zrovna bude mýt nádobí, to může dělat svým způsobem a problém byl vyřešen. Žili spolu asi šest měsíců, když Patsy začala mít pocit, že se jí Pete vzdaluje. Zůstával v práci déle, a když byl doma, trávil spoustu času u počítače. Když se nakonec odhodlala, aby mu řekla, že má dojem, že se jí vyhýbá, Pete jí na to odpověděl, že se jí nevyhýbá, že se pouze snaží udržet si v práci svou pozici. Řekl jí, že si neumí představit tlak, který je na něj v práci vyvíjen a to, jak je důležité, aby jeho pracovní výsledky během tohoto prvního roku byly co nejlepší. Patsy sice nebyla nadšená, ale rozhodla se, že jej nebude omezovat.
Ke konci prvního roku byla Patsy zoufalá.
Patsy se začala přátelit s ostatními ženami, které bydlely v sousedství. Často, když věděla, že se Pete vrátí pozdě, šla po práci s jednou ze svých přítelkyň nakupovat, místo aby zamířila rovnou domů. Takže někdy nebyla doma, když se Pete vrátil. Velmi mu to vadilo, vyčítal jí, že je lehkovážná a nezodpovědná. Patsy mu odsekla, „Od tebe to tedy sedí. Kdo je tady nezodpovědný? Nejsi schopen ani zvednout telefon a říct mi, kdy přijdeš. Jak mám na tebe čekat, když ani nevím, kdy se vrátíš? A když už tady náhodou jsi, celý čas prosedíš u toho hloupého počítače! Ty žádnou ženu nepotřebuješ; vystačíš si s počítačem!“
Na to Pete zvolal, „Právě že potřebuji ženu. Rozumíš? V tom je celý ten problém, že potřebuji ženu“.
Patsy mu ale nerozuměla. Byla úplně zmatená. Rozhodla se zjistit, co se to děje a zašla si do veřejné knihovny půjčit několik knížek na manželské téma. „Tohle není normální manželství,“ došla k závěru. „Musím najít nějaké řešení.“ Když šel Pete pracovat na počítači, Patsy si otevřela svou knihu. Vlastně teď četla často až do půlnoci. Cestou do postele si Pete všiml, že stále ještě čte a sarkasticky to komentoval slovy, „Kdyby ses knihám na univerzitě věnovala stejně intenzivně, jako se jim věnuješ teď, měla bys jistě samé »výborné«“. Patsy mu odpověděla, „Už nejsem ve škole. Jsem vdaná a co se momentálně týče našeho vztahu, byla bych vděčná za samé »dobré«“. Pete si šel lehnout bez komentáře.
Ke konci prvního roku byla Patsy zoufalá. Zmiňovala se o tom sice už předtím, ale tentokrát Peteovi vyrovnaně řekla, „Rozhodla jsem se navštívit manželskou poradnu. Půjdeš se mnou?“ Pete ale odpověděl, „Nepotřebuji žádného manželského poradce. Nemám čas na to, abych chodil za nějakým manželským poradcem. Ani na to nemám peníze.“
„Tak půjdu sama,“ řekla Patsy.
„Výborně, nakonec jsi to ty, kdo ho potřebuje.“
Rozhovor skončil. Patsy si připadala úplné opuštěná, ale příští týden si s manželským poradcem domluvila schůzku.
Po třech sezeních poradce zavolal Peteovi a zeptal se ho, zda by byl ochoten přijít a promluvit si o budoucnosti jejich manželství. Pete souhlasil a proces uzdravování začal. O šest měsíců později opouštěli jeho kancelář se zachráněným manželstvím.
„Co jste se tam dozvěděli, že to vaše manželství tak změnilo?“ zeptal jsem se Petea a Patsy.
„V podstatě,“ řekl Pete, „jsme se učili hovořit primárním jazykem toho druhého. Poradce sice nepoužil tenhle termín, ale když jsem vás dnes poslouchal, došlo mi to. V duchu jsem se vrátil zpět k našim prvním manželským konzultacím a uvědomil si, že mluvíte o nás. Vlastně jsme se učili mluvit jazykem toho druhého.“
„A jaký je váš primární jazyk, Pete?“ zeptal jsem se.
„Fyzický kontakt,“ řekl bez zaváhání.
„Fyzický kontakt zcela určitě,“ řekla Patsy.
„A vaše, Patsy?“
„Pozornost, pane doktore. Po tom jsem toužila celou dobu, když trávil celé dny v práci nebo doma u počítače.“
„Jak jste přišla na to, že fyzický kontakt je Peteho primární jazyk lásky?“
„Chvíli mi to trvalo,“ odpověděla Patsy. „Postupně to začalo vyplývat z toho, co jsme se dozvídali na konzultacích. Myslím, že Pete si to ze začátku vůbec neuvědomoval.“
„Přesně tak,“ řekl Pete. „Cítil jsem se velmi nejistý a měl jsem tak nízké sebevědomí, že mi trvalo celou věčnost, než jsem byl vůbec ochoten připustit si, že právě nedostatek její fyzické otevřenosti vůči mně způsobil, že jsem se jí vyhýbal. Nikdy jsem jí neřekl, že bych byl rád, kdyby se mě dotýkala, ačkoliv uvnitř jsem po tom velice toužil. Když jsme spolu ještě chodili, vždycky jsem to byl já, kdo objímal, líbal, chytal za ruce. Tehdy na to ale reagovala. Cítil jsem, že mě miluje. Když už jsme byli svoji, stávalo se, že když jsem se jí snažil fyzicky přiblížit, neviděl jsem žádnou odezvu. Možná byla unavená z práce. Nevím, ale dotklo se mě to. Zdálo se mi, že pro ni nejsem dost přitažlivý. Potom, protože jsem se bál dalších odmítnutí, jsem se rozhodl, že už to nebudu dále zkoušet. Tak jsem čekal, jak dlouho jí bude trvat, než přijde a sama od sebe mě políbí, nebo se mě nějak jinak dotkne, nebo mi dá najevo, že se chce milovat. Jednou trvalo celých šest týdnů, než se mě vůbec jen dotkla. Měl jsem pocit, že to nezvládnu. Moje uzavřenost byla obranou proti bolesti, kterou jsem prožíval, když jsem byl s ní. Cítil jsem se odmítnutý, nežádoucí a nemilovaný.“
Potom pokračovala Patsy, „Neměla jsem tušení, co prožívá. Viděla jsem jen, že už vůči mně není tak otevřený jako dřív. Nelíbali jsme se sice a neobjímali tak jako předtím, ale myslela jsem, že teď, když už jsme svoji, to pro něj není tak podstatné. Věděla jsem, že je v práci pod tlakem. Vůbec mě nenapadlo, že by chtěl, abych byla iniciativnější“.
„Má pravdu. Nedotkla jsem se ho celé týdny. Prostě mě to nenapadlo. Vařila jsem, uklízela, prala a snažila se mu jít z cesty. Opravdu jsem nevěděla, co víc bych ještě měla dělat. Nechápala jsem, proč se přede mnou tak uzavřel, proč už o mě nemá zájem. Ne že by mi fyzický kontakt byl nepříjemný, ale nebylo to pro mě nikdy tak důležité. Já sama jsem jeho lásku cítila nejvíc, když jsme byli spolu, když se mi věnoval. Nepotřebovala jsem, aby mě při tom líbal nebo objímal. Pokud se mi věnoval, připadalo mi, že mě má rád.“
„Trvalo nám poměrně dlouho, než jsme zjistili v čem je podstata našich problémů, ale když jsme se dozvěděli, že vězí ve způsobu, jakým si své city dáváme najevo, začaly se věci měnit k lepšímu. Jakmile jsem začala být aktivnější, úplně se změnil. Bylo to úžasné. Měla jsem jiného manžela. Jakmile si byl jistý, že jej opravdu miluji, začal být mnohem pozornější i k mým potřebám.“
„Má doma ještě počítač?“ zeptal jsem se.
„Ano“, odpověděla, „ale pracuje na něm zřídkakdy a když, nevadí mi to, protože vím, že to není náhrada za mě. Jsme spolu tak často a děláme toho tolik spolu, že pro mě není problém, když si chce k němu sednout.“
„Na dnešním semináři jsem byl ohromen tím,“ řekl Pete, „jak mě vaše přednáška vrátila zpět do minulosti a připomněla mi mou vlastní zkušenost. Během dvaceti minut jste řekl to, co jsme se my snažili pochopit šest měsíců.“
„Víte,“ řekl jsem, „není až tak podstatné, jak rychle to pochopíte, ale zda pochopíte, že na těchto věcech záleží. A je zřejmé, že jste to zvládli dokonale.“
Pete je jedním z mnoha, pro které je fyzický kontakt primárním jazykem lásky. Tito lidé touží po vnitřní otevřenosti svých protějšků a po jejich fyzickém kontaktu. Prohrábnutí vlasů rukou, masáž zad, držení se za ruce, objetí, sexuální styk - všechny tyto a mnohé další „doteky lásky“ jsou záchranným pásem pro člověka, pro kterého je fyzický kontakt primárním jazykem lásky.