JUMALAN LAHJA

5. DRUHÝ JAZYK LÁSKY: POZORNOST
Měl jsem se zaměřit na primární jazyk Betty Jo hned od začátku. Co mi to řekla tehdy v ten jarní podvečer během mé návštěvy v Little Rock? „Bill se vzorně stará o rodinu, ale na mě už mu nezbývá čas. K čemu je mi krásný dům, rodinný přívěs a všechny ostatní věci, když se z nich nemůžeme těšit spolu?“ Po čem toužila? Po volném čase prožívaném s Billem. Toužila po jeho pozornosti. Chtěla, aby se více zaměřil na ni, aby jí věnoval něco ze svého času, aby některé věci mohli dělat společně.

 Když mluvím o pozornosti, mám na mysli opravdu plnou, maximálně soustředěnou pozornost. Nemyslím tím, že budete sedět vedle sebe na gauči a dívat se na televizi. Vaše pozornost je v takovém případě zaměřena nikoliv na partnera, ale na program ABC nebo NBC nebo nějaký jiný. Ve skutečnosti mám na mysli rozhovor při vypnuté televizi, kdy sedíte na gauči vedle sebe, díváte se na sebe a jeden druhého plně vnímáte. Nebo se můžete jít spolu projít, jen vy dva, nebo si sami zajít na večeři, budete se dívat na sebe a povídat si. Všimli jste si, jak snadno se dá v restauraci odhadnout, který pár je manželský a které dvojice spolu teprve chodí? Ti, kteří spolu chodí, se na sebe dívají a zároveň spolu mluví. Manželé tam prostě jen tak sedí a zírají kolem.

 Když spolu s manželkou sedíme vedle sebe na pohovce a věnujeme si svých dvacet minut pozornosti, jeden druhému tak dáváme dvacet minut svého života. Těch dvacet minut se už nikdy nevrátí zpět; dáváme si tak část svých životů. Je to mocný způsob, jak partnerovi projevit svou lásku.

 Jeden lék vám nevyléčí všechny nemoci. U Billa a Betty Jo jsem udělal chybu. Předpokládal jsem, že slova ujištění budou pro Betty Jo tím, čím byla jejímu muži. Domníval jsem se, že jakmile se jim dostane patřičného slovního povzbuzení, promění se i atmosféra jejich manželství a oba se začnou cítit milováni. U Billa to tak fungovalo. Jeho postoj k Betty Jo se změnil. Cítil, že jeho náročná práce je upřímně ceněna. U Betty Jo to ale fungovat nemohlo, protože tento jazyk lásky nebyl jejím primárním jazykem. Jejím jazykem lásky byla pozornost.

 Vrátil jsem se k telefonu a vyjádřil Bobbovi uznání za jeho snažení v uplynulých dvou měsících. Řekl jsem mu, že svým novým přístupem k Betty Jo, svým povzbuzováním odvedl dobrou práci. „Víte, pane doktore“ řekl, „nepřipadá mi příliš šťastná. Nezdá se mi, že je to pro ni až taková změna k lepšímu.“

 „Ano, je to tak,“ řekl jsem, „a myslím, že znám důvod. Problém je ve volbě špatného jazyka.“ Bill neměl nejmenší představu, co tím myslím. Vysvětlil jsem mu, že to, co u jednoho člověka vyvolává pocit, že je milován, nemusí působit stejně u někoho jiného.

 Souhlasil se mnou, že jeho jazykem je skutečně řeč slovního ujištění. Řekl mi, jak moc to pro něj znamenalo, když byl ještě chlapcem a jak dobře se cítil, když Betty Jo ocenila, co dělal. Vysvětlil jsem mu, že jazyk Betty Jo není jazykem slovního ujištění, ale jazykem pozornosti. Vysvětlil jsem mu také, co to znamená věnovat někomu plnou pozornost. Nikoliv rozhovor přes okraj rozevřených stránek novin nebo při sledování televize, ale rozhovor, při kterém se jí budete dívat do očí a budete se soustředit na to, co říká nebo s ní budete dělat něco, o čem víte, že to má ráda a budete to dělat s celým srdcem. „Třeba jít spolu na koncert,“ řekl. Byl jsem si jist, že nad Little Rock začalo svítat.

 „Pane doktore, přesně na tohle si stále stěžovala. Neděláme nic společně, netrávíme spolu žádný volný čas.“ „Než jsme se vzali, navštěvovali jsme různá místa a dělali dohromady řadu věcí,“ řekla, „ale teď nemáš nikdy čas.“ Dobře, tak tedy tohle je její jazyk lásky; vůbec o tom nepochybuji. Ale co s tím mám dělat? Moje práce je opravdu náročná.

 „Popište mi ji,“ řekl jsem.

 V následujících deseti minutách jsem se dozvěděl všechno o jeho postupu na firemním žebříčku, o tom, kolik pro to musel Udělat a jak hrdý byl na svůj úspěch. Svěřil se mi se svými plány do budoucna i s tím, že do pěti let by konečně mohl být v pozici, o kterou vždycky stál.

 „A chcete tam být sám, nebo i s Betty Jo a vašimi dětmi?“ zeptal jsem se.

 „Chtěl bych tam být s ní, pane doktore. Chtěl bych, aby se z toho těšila se mnou. Proto mne vždycky tak bolelo, když mě kritizovala za to, že se věnuji jenom práci. Dělám to pro nás. Vždycky jsem s ní počítal, ale její postoj byl vždy odmítavý.“

 „Začínáte už chápat proč, Bille?“ otázal jsem se. „Jejím jazykem lásky je pozornost. Věnoval jste jí své pozornosti tak málo, že její citová nádrž zůstala nakonec prázdná. Necítí se ve vaší lásce bezpečně. Proto také útočí na to, co považuje za hlavní příčinu vašeho chronického nedostatku času - vaši práci. Neznamená to ale, že vaši práci nenávidí. Nenávidí skutečnost, že z vaší strany přijímá tak málo lásky. Mám pro vás jen jednu radu, Bille, a bude to těžké. Musíte si pro Betty Jo najít čas. Musíte ji milovat v jejím jazyce.“

 „Vím, že máte pravdu, pane doktore. Kde mám začít?“

 „Máte u sebe ten poznámkový blok? Ten, do něhož jste si psal, co se vám na vaší ženě líbí?“

 „Mám ho u sebe.“

 „Výborně. Sepíšeme teď ještě jeden seznam. Seznam věcí o kterých víte, že by je Betty Jo dělala ráda s vámi. Věci, o kterých během těch let mluvila.“

Takhle vypadal Billův seznam:

- Vzít rodinný přívěs a strávit víkend v horách (někdy s dětmi, někdy jen sami).

- Zajít si společně na oběd (do nějaké lepší restaurace, někdy třeba i k McDonaldovi).

- Obstarat hlídání dětí a zajít si ve dvou na večeři.

- Povídat si s ní po příchodu z práce o svém pracovním dnu a poslechnout si, co během dne prožila ona. (Nemá ráda, když se mnou mluví a já se přitom dívám na televizi.)

- Promluvit si občas s dětmi o škole.

- Hrát si s dětmi.

- Udělat si v sobotu rodinný piknik a nestěžovat si na mravence a mouchy.

- Alespoň jednou ročně jet s rodinou na dovolenou.

- Chodit s ní na procházky a povídat si přitom. (Jít vedle ní, ne před ní).

 „Právě o tomhle během let stále mluvila,“ řekl.

 „Asi tušíte, co vám teď poradím, že?“

 „Abych to dělal,“ řekl.

 „Přesně tak. Jednou týdně po dobu dvou měsíců. Kde na to najdete čas? Prostě si ho uděláte. Jste schopný člověk,“ pokračoval jsem. „Kdybyste se neuměl správně rozhodovat, nebyl byste dnes tam, kde jste. Jste natolik schopný, že vám nebude dělat problém naplánovat si život tak, aby v něm zbylo místo i pro Betty Jo.“

 „Ano“ řekl, „myslím, že to zvládnu.“

 „A Bille, neznamená to, že se tím ztrácí šance na vaše pracovní úspěchy. Znamená to, že až se ocitnete na vrcholu své kariéry, bude tam s vámi Betty Jo i děti.“

Nejvýznamnějším aspektem pozornosti je blízkost.

Nikoliv však ve smyslu fyzické blízkosti, 

ale blízkosti vyplývající ze schopnosti

soustředit se plně jeden na druhého.

 „Po tomhle toužím ze všeho nejvíc. Ať už úspěchu dosáhnu nebo ne, chci, aby byla šťastná a chci se těšit z života prožívaného s ní a s dětmi.“

 Roky přicházely a odcházely. Bill a Betty Jo vyšli společně až na vrchol Billovy kariéry a zase zpátky, ale podstatnější bylo, že u toho byli spolu. Děti se už od rodičů odstěhovaly a Bill s Betty Jo prožívají svá nejlepší léta. Z Billa se stal horlivý ctitel symfonického orchestru, zatímco Betty Jo sepisuje nekonečně dlouhé seznamy toho, co na něm má ráda. Nikdy ho neomrzí poslouchat je. Nedávno založil vlastní společnost a ve svém oboru je opět mezi prvními. Betty už přitom jeho práce neděsí. Těší ji jeho úspěchy a fandí mu. Ví, že v jeho životě je první místo vyhrazeno pro ni. Její citová nádrž lásky je plná a když se začne vyprazdňovat, ví, že k získání Billovy pozornosti jí stačí jen se mu zmínit.

BLÍZKOST
Nejvýznamnějším aspektem pozornosti je blízkost. Nikoliv však ve smyslu fyzickém. Lidé, kteří jsou spolu v jednom pokoji, si jsou velmi blízko, přesto to ale nemusí znamenat, že jsou opravdu spolu. Skutečná blízkost souvisí se schopností plně se soustředit jeden na druhého. Když otec dvouletého dítěte sedí na podlaze a kutálí mu balón, středem jeho pozornosti není balón, ale dítě. A během té chvíle, jakkoli dlouhé či krátké, jsou spolu. Jestliže ale otec kutálí dítěti balón a přitom s někým telefonuje, jeho pozornost je roztříštěná. Někteří manželé a manželky jsou přesvědčeni, že svůj volný čas tráví spolu, zatímco ve skutečnosti jsou spolu pouze ve smyslu fyzické blízkosti. V určitý čas se nacházejí na určitém, stejném místě, ale přitom nejsou opravdu spolu. Muž, který sleduje v televizi sport a přitom mluví ke své ženě, se jí ve skutečnosti nevěnuje, protože jeho pozornost nesměřuje k ní.

 Věnovat se sobě neznamená, že se musíme jeden druhému dívat dlouhé chvíle do očí. Znamená to třeba, že budeme něco dělat společně a že svou pozornost a zájem přitom budeme směrovat ke svému partnerovi. Může se to týkat i různých nahodilých činností, ne jen těch předem plánovaných. Důležité je, abychom uměli trávit čas se svým partnerem. Určité konkrétní aktivity jsou zde jen nástrojem, skrze který můžeme zakoušet pocit blízkosti. U otce hrajícího si s dvouletým dítětem není nejdůležitější samotná hra, ale vztah, který mezi nimi přitom vzniká.

 Podobně také, když manželé hrají tenis, pokud je mezi nimi kvalitní partnerský vztah, nezáleží tolik na tenise samotném, ale na tom, že jsou spolu. Podstatné je to, co se mezi nimi odehrává v rovině vnitřních prožitků.

 Společně trávený volný čas je dokladem toho, že nám na sobě záleží, že nás těší být ve společnosti toho druhého a že jsme rádi, když můžeme dělat něco společně.

VZÁJEMNOST NASLOUCHÁNÍ
Podobně jako slova ujištění, jazyk pozornosti má také řadu dialektů. Jedním z nejběžnějších je dialekt vzájemného naslouchání. Mám tím především na mysli příjemný dialog, ve kterém dva jedinci v přátelském rozhovoru sdílí bez přerušování své zkušenosti, myšlenky, pocity a touhy. Většina z těch, kteří si stěžují, že s nimi jejich protějšek nekomunikuje, nemá na mysli, že on nebo ona neřeknou ani slovo. Chtějí tím pouze říci, že jen málokdy se s nimi mohou důvěrně sdílet. Jestliže primárním jazykem vašeho partnera je jazyk pozornosti, bude na takovém sdílení patrně záviset, zda se vámi bude či nebude cítit milován.

 Vzájemné naslouchání se od prvního jazyka lásky liší. Slova ujištění se vztahují k tomu co říkáme, zatímco vzájemné naslouchání se týká toho, co posloucháme. Jestliže vám svou lásku budu projevovat formou pozornosti a zrovna spolu budeme hovořit, bude to znamenat, že trpělivě vyslechnu vše, co budete mít na srdci. Budu klást otázky, ne znechuceně, ale s upřímnou snahou pochopit vaše názory, pocity a přání.

 Seznámil jsem se s Patrikem, když mu bylo čtyřicet tři let a byl sedmnáct let ženatý. Vzpomínám si na něj velice dobře díky spíše neobvyklému úvodu k jeho problémům. Posadil se do koženého křesla v mé kanceláři, naklonil se dopředu a dramaticky pronesl, „Pane doktore, jsem hlupák, skutečný hlupák“.

 „Co vás vede k tomuto přesvědčení?“ zeptal jsem se.

 „Jsem ženatý sedmnáct let,“ řekl, „a teď mě má žena opustila. Až teď mi došlo, jak jsem byl hloupý.“

 „Proč se domníváte, že jste hloupý?“ zopakoval jsem svou otázku.

 „Moje žena byla zvyklá svěřovat se mi s pracovními problémy, kterým musela během dne čelit. Vždy jsem ji vyslechl a potom jsem jí řekl, co by bylo nejlepší v takové situaci dělat. Vždycky jsem jí radil. Říkal jsem jí, že se problémům musí postavit. Samy od sebe totiž obvykle nezmizí. Musíš to probrat s kolegy, kterých se to týká, nebo se zmínit vedení. Problémy jsou od toho, aby se řešily.“ Když žena přišla příští den domů, vše se opakovalo. Když jsem se jí ptal, zda udělala, co jsem jí radil, zavrtěla hlavou a řekla že ne. Tak jsem jí vše zase zopakoval. Řekl jsem jí, že tohle je jediný způsob, jak nepříjemnou situaci vyřešit. Když se ale příští den vrátila z práce, mluvila stejně jako oba dny předtím. Opět jsem se jí ptal, zda udělala, co jsem jí navrhoval. Opět zavrtěla hlavou a řekla ne.

Mnozí z nás jsou vedeni k odkrývání problémů

a následně k hledání jejich řešení.

Zapomínáme, že manželství je vztah,

ne plán, který je nutno splnit,

nebo problém, který čeká na nejlepší řešení.

 „Po třech nebo čtyřech takových večerech mi došla trpělivost. Rozčílil jsem se a řekl jí, že jestliže není ochotná nechat si poradit, ať už ode mne nečeká žádný soucit. Bylo naprosto zbytečné udržovat se v takovém stresu. Kdyby jednoduše udělala, co jsem jí radil, mohlo být dávno po problému. Bolelo mě u srdce, když jsem se musel dívat, jak se zbytečně stresuje. Takže když příště začala znovu, řekl jsem jí, »už o tom nechci nic slyšet. Řekl jsem ti, co máš dělat. Jestliže mé rady nebereš na vědomí, nechci to dále poslouchat.«

 Stáhl jsem se zpět a přestal se jejími záležitostmi zabývat. Jak jsem mohl být tak hloupý,“ řekl, „tak strašně hloupý! Teprve nedávno mi došlo, že mi to neříkala proto, aby se ode mne dozvěděla, co s tím. Čekala ode mne soucit. Potřebovala, abych ji vyslechl, věnoval ji svou pozornost, dal najevo, že rozumím jejímu trápení, bolesti a stresu. Potřebovala vědět, že ji mám rád a že stojím při ní. Nestála o mé rady, ale o pocit, že jí rozumím. Nikdy jsem se nesnažil jí porozumět. Příliš jsem se soustředil na své rady. Prostě hlupák. A teď je pryč. Proč si tyhle věci nemůžeme uvědomit dříve, když je prožíváme?“ zeptal se mě. „Byl jsem úplně slepý, až teď vidím, jak jsem ji svým přístupem musel zranit.“

 Patrikova žena prosila, aby jí manžel naslouchal. Toužila po takovém projevu jeho pozornosti, který by spočíval v porozumění její bolesti a frustraci. Patrik se ale místo na naslouchání soustředil na mluvení. Poslouchal pouze do okamžiku, než zjistil, oč se jedná a vzápětí se zaměřil na hledání možných řešení. Neposlouchal dostatečně dlouhou dobu nebo dostatečně pozorně na to, aby zaslechl její žádost o podporu a pochopení.

 Mnozí z nás jsou jako Patrik. Byli jsme vždy vedeni k odkrývání problémů a následně k hledání jejich řešení. Zapomínáme, že manželství je vztah, ne plán, který je nutno splnit, nebo problém, který čeká na nejlepší řešení. Partnerský vztah vyžaduje citlivé naslouchání se schopností porozumět názorům, pocitům a přáním toho druhého. Musíme být samozřejmě ochotni poradit, ale jen když jsme o to požádáni a rozhodně ne mentorským způsobem. Většina z nás není příliš zvyklá naslouchat. Daleko větší úsilí věnujeme přemýšlení a mluvení. Učit se naslouchat může být ale stejně obtížné jako učit se cizímu jazyku. Pokud chceme, aby partner cítil, že jej máme rádi, budeme se to muset naučit. Jestliže bude primárním jazykem lásky vašeho partnera pozornost a k tomu navíc s dialektem vzájemného naslouchání, bude to pro vás platit dvojnásobně. Naštěstí existuje celá řada knih a článků zaměřená na tuto oblast. Nebudu zde proto všechno opakovat, ale dovolím si vám představit přehled těchto spíše praktických tipů.

 1. Když k vám partner bude hovořit, dívejte se mu do očí. Jednak vás budou ostatní věci méně rozptylovat a také tím dáváte najevo, že se plně soustředíte na to, co říká.

 2. Když budete partnerovi naslouchat, nedělejte přitom nic jiného. Nezapomeňte, že věnovat se partnerovi znamená věnovat se mu s maximální pozorností. Jestliže zároveň něco sledujete, čtete nebo děláte cokoliv jiného, co vás v tu chvíli enormně zajímá, řekněte to. Vhodná odpověď může být v takovém případě tato: „Vím, že mi teď chceš říct něco důležitého a opravdu bych to rád slyšel, ale chtěl bych se na to víc soustředit. Dej mi prosím ještě deset minut, abych to mohl dodělat, potom si v klidu sedneme a já tě vyslechnu.“ Většina partnerů bude takovou prosbu určitě respektovat.

 3. Vnímejte pocity. Zkuste se sami sebe ptát, „Jak se asi teď cítí?“ Když se vám bude zdát, že jste na to přišli, přesvědčte se. Například, „Zdá se mi, že jsi zklamaný, protože jsem zapomněla...“ Takhle mu poskytnete možnost lépe si své pocity ujasnit a zároveň tím dáváte najevo, že pozorně sledujete, co vám říká.

 4. Sledujte řeč těla, jeho fyzický projev. Zaťaté pěsti, třesoucí se ruce, slzy, svraštělé čelo a těkání očí vám může být klíčem k pochopení toho, co váš protějšek prožívá. Někdy může být verbální projev v rozporu s takovou fyzickou výpovědí. Požádejte partnera o úplné vysvětlení, abyste měli jistotu v tom, co si skutečně myslí a prožívá.

 5. Neskákejte partnerovi do řeči. Na základě nedávno provedeného průzkumu se zjistilo, že průměrný jedinec vydrží poslouchat názory druhého člověka pouhých sedmnáct sekund. Potom jej začne přerušovat a vstupovat s vlastními interpretacemi. Jestliže se na vás budu plně soustředit, zatímco vy budete hovořit, zdržím se jakékoliv sebeobrany nebo obviňování vaší osoby. Nebudu také dogmaticky a za každou cenu stát na svém názoru. Mým záměrem je zjistit, co si myslíte a cítíte vy, nikoliv obhajovat sám sebe, nebo vás nějak napravovat. Mým cílem je pochopit vás.

NAUČIT SE MLUVIT
 K vzájemnému naslouchání je nutné nejen uměl citlivě vnímat, co nám ten druhý sděluje, ale také umět se partnerovi otevřít. Když manželka říká, „Přála bych si, aby se mnou manžel víc mluvil, nikdy nevím, co si myslí nebo co cítí“, znamená to, že touží po vzájemném sdílení, po důvěrnosti. Ráda by se k němu víc přiblížila, ale jak se mu může přiblížit, když jej pořádně nezná? Její manžel se musí naučit větší sdílnosti, pokud chce, aby si manželka byla jeho láskou jistá. Pokud ji manžel bude chtít o své lásce přesvědčit, bude muset být vůči ní otevřenější. Jestliže jejím primárním jazykem bude pozornost a k tomu s dialektem vzájemného naslouchání, citová nádrž lásky jeho manželky zůstane prázdná tak dlouho, dokud se její manžel nenaučí otevřít se jí natolik, aby s ní mohl otevřeně sdílet své myšlenky a pocity.

Jestliže se potřebujete naučit jazyku vzájemného

naslouchání, začněte tím,

že si budete zapisovat pocity,

které zakoušíte mimo domov.

 Otevřít se jinému člověku může být pro některé z nás velmi těžké. Mnoho dospělých vyrostlo v prostředí, kde projevování pocitů a myšlenek bylo hodnoceno negativně nebo dokonce bylo odsuzováno. Chtít hračku znamenalo vyslechnout si truchlivou přednášku na téma rodinného rozpočtu. Dítě, zahanbené neomaleností svého přání, se tak brzy naučilo nedávat své další touhy najevo. Když mělo zlost, rodiče reagovali tvrdými a odsuzujícími slovy. A tak se dítě naučilo, že zlost se najevo nedává. Jestliže byl v dítěti vzbuzen pocit viny, protože dalo najevo své zklamání, když nemohlo jít na nákup s tatínkem, naučilo se zklamání pro příště skrýt. A tak když jsme skoro dospělí, mnozí z nás už své city umí ignorovat. S naším vnitřním já jsme přerušili veškeré styky.

 Manželka říká manželovi, „Jak na tebe zapůsobilo to, co Don udělal?“ A manžel odpovídá, „Myslím, že neměl pravdu. Raději měl...“ Nesděluje jí své pocity. Vyjadřuje své názory. I kdyby nakrásně měl někdy důvod cítit se naštvaně, ublíženě nebo zklamaně, žije už tak dlouho ve světě názorů, že se na své pocity neohlíží. Jestliže se takový člověk rozhodne naučit řeči vzájemného naslouchání, bude to pro něj jako učit se novému jazyku. Je třeba najít si cestu k jeho pocitům, a i když to větší částí svého života popírá, mít na paměti, že je emocionální bytostí.

 Jestliže se potřebujete naučit jazyku manželského naslouchání, začněte tím, že si budete zapisovat pocity, které zakoušíte mimo domov. Mějte u sebe stále malý poznámkový bloček a alespoň třikrát denně si položte otázku, „Jaké byly moje pocity během posledních třech hodin?“ „Co jsem cítil, když jsem jel do práce a řidič v autě za mnou dodržoval takovou vzdálenost, že jsem se divil, když nebrzdil o můj nárazník? Jaké byly moje pocity, když jsem se zastavil doplnit benzín a pumpa nešla vypnout, takže dobrá polovina auta byla politá benzínem? Co jsem cítil, když jsem se konečně dostal do práce a zjistil, že sekretářka byla na celé odpoledne odvolána na práci v rámci jiného projektu? Jaké byly moje pocity, když mi vedoucí oznámil, že projekt, na který jsem měl mít ještě celé dva týdny, musí být odevzdán do tří dnů?“

 Zapište si své pocity do sešitku a připojte jedno nebo dvě slova pro připomenutí události, která váš pocit vyvolala. Váš seznam může vypadat třeba takto:

 Když budete takovéto cvičení praktikovat třikrát denně, začnete si své emoce za nějaký čas lépe uvědomovat. Používejte poznámkový sešit a alespoň stručně mluvte o svých pocitech a událostech s vaším partnerem. Tak často, jak jen to bude možné. Během několika týdnů vám to přestane být nepříjemné a nakonec se budete cítit úplně volně a přirozeně. Uvědomte si, že emoce samy o sobě nejsou ani dobré, ani špatné. Jsou to pouze psychické reakce na realitu všedního života.

 Z našich názorů a pocitů vyplývají naše rozhodnutí. Když se na vás na dálnici pověsil onen řidič a vy jste začali cítit zlost, napadaly vás pravděpodobně tyto myšlenky: mohl by někam odbočit; mohl by mě konečně předjet; kdybych měl jistotu, že mě policajti nechytnou, vytočil bych to na plné obrátky a nechal ho na obzoru; měl bych dupnout na brzdy a nechat si od jeho pojišťovny koupit nové auto; možná bych měl sjet z dálnice a nechat ho předjet.

 Nakonec jste se pro něco z toho rozhodli, nebo řidič za vámi možná nakonec začal dodržovat větší odstup, nebo někam odbočil, možná vás předjel a vy jste se do práce dostal bez nehody. Při každé životní události prožíváme nějaké emoce, napadají nás nejrůznější myšlenky, přání a nakonec na jejich základě také jednáme. Tento proces je sebevyjádřením. Jestliže se rozhodnete osvojit si dialekt vzájemného naslouchání, budete se muset vydat i po cestě sebevyjádření.

TYPY OSOBNOSTÍ
 Ne všichni máme problémy s reflektováním svých emocí, nicméně když máme začít mluvit, ovlivňuje nás naše osobnost a povaha. Já sám rozlišuji dva typy osobností. Prvnímu říkám „Mrtvé moře“. Voda z Galilejského jezera v Izraeli teče, společně s řekou Jordán, jižním směrem a vlévá se do Mrtvého moře. Z Mrtvého moře už nic nevytéká. Mrtvé moře samo přijímá, ale nic nevydává. Povahový typ „Mrtvé moře“ má také své zkušenosti, pocity a myšlenky. Má však také velkou zásobárnu, ve které všechny informace shromažďuje a naprosto mu vyhovuje, když o nich nemusí nikomu nic říkat. Když se zeptáte Mrtvého moře, „Co se ti stalo? Proč nemluvíš?“ pravděpodobně vám odpoví, „Nic se mi nestalo. Proč myslíš, že by se mi něco mělo stát?“ A tahle odpověď bude absolutně upřímná. Je naprosto spokojen, když nemusí mluvit. Bude dokonale šťastný, když bude moci řídit beze slova celou cestu z Chicaga do Detroitu.

 Druhým extrémem je „Bublající potok.“ Pro tenhle typ osobnosti cokoliv vstoupí do jeho zorného pole nebo cokoliv slyší, musí ven ústy, přičemž časové rozpětí mezi přijetím a vydáním informace je zřídkakdy větší než 1 minuta. Musí se podělit o vše, co vidí a slyší. Pokud jsou tihle lidé sami doma a nemají s kým mluvit, někomu zavolají. „Víš, co jsem zrovna viděla?“ „Víš, co jsem zrovna slyšela?“ Když neseženou nikoho na telefonu, můžou docela dobře mluvit jen k sobě. Nemají totiž vůbec žádnou zásobárnu. Velice často si Mrtvé moře vezme Bublající potok. Většinou je to proto, že v období schůzek si vzájemně připadají neodolatelní.

Jednou z možností,

jak se naučit vzájemnému sdílení,

je vymezit si určitou část dne,

ve které každý z partnerů promluví

alespoň o třech událostech, které během dne zažil

a zároveň se svěří se svými pocity.

 Jestliže jste Mrtvé moře a máte schůzku s Bublajícím potokem, čeká vás nádherný večer.

 Nemusíte se trápit otázkami typu, „O čem s ní mám začít mluvit? Jak mám zařídit, aby konverzace nevázla?“ Ve skutečnosti nemusíte myslet vůbec na nic. Stačí, když občas pokývnete hlavou a řeknete „hm, hm, skutečně“. Vaše partnerka se už o zbytek postará a vy půjdete domů a budete si říkat, „Je prosté úžasná“. Na druhou stranu jestliže jste Bublajícím potokem a máte schůzku s Mrtvým mořem, váš večer bude neméně nádherný, jelikož Mrtvá moře bývají těmi nejlepšími posluchači na světě. Budete moci bublat tři hodiny. On vás bude pozorně poslouchat, a až půjdete domů, budete si říkat, „Je prostě úžasný“. Budete se vzájemně přitahovat. Po pěti letech manželství se ale jednoho rána Bublající potok probudí a řekne si, „Jsme spolu už pět let a přitom ho vůbec neznám“. A Mrtvé moře si řekne, „Znám ji až moc dobře. Kéž by na chvíli přestala mluvit a dala mi pokoj“. Dobrou zprávou v tomto případě je, že Mrtvá moře se mohou naučit mluvit a Bublající potoky naslouchat. Jsme ovlivněni našimi povahami, ale nemusíme se jimi nechat vláčet.

 Jednou z možností, jak se naučit vzájemnému sdílení, je vymezit si určitou část dne, ve které se každý z partnerů zmíní alespoň o třech událostech, které během dne zažil a zároveň se svěří se svými pocity. Říkám tomu „denní minimum“ pro zdravé manželství. Když začnete s denním minimem, během několika týdnů nebo měsíců zjistíte, že vaše vzájemná konverzace je velice otevřená a přitom přirozená.

MANŽELSKÉ AKTIVITY
 Na doplnění k jazyku pozornosti bych ještě rád zmínil dialekt manželské aktivity. Na nedávno konaném manželském semináři jsem manželské páry požádal, aby doplnili větu: „Nejvíc si připadám manželkou/manželem milován, když...“ A tady je odpověď devětadvacetiletého manžela ženatého osm let. „Nejvíc si připadám milován, když děláme něco společně, něco, co děláme rádi oba. Víc spolu mluvíme. Někdy mi to skoro připadá, jako bychom se vrátili do doby, kdy jsme spolu chodili.“ Tohle je typická odpověď jedince, jehož primárním jazykem lásky je pozornost. Důraz klade na „být spolu“, na „dělání věcí spolu,“ na věnování se sobě.

 Manželské aktivity mohou zahrnovat cokoliv, co máte rádi. Podstatné není to, co zrovna děláte, ale proč to děláte. Smyslem všeho toho jsou společné zážitky, tak abyste si nakonec mohli říci, „Záleží mu na mně. Byl ochotný věnovat se spolu se mnou něčemu, co mám ráda a dělal to kvůli mě rád“. Takto mluví láska a pro některé je zrovna tohle její nejsilnější hlas.

 Tracie vyrůstala se symfonickým orchestrem. Dům jejího dětství byl neustále plný vážné hudby. S rodiči chodila na koncert nejméně jednou ročně. Larry na druhou stranu odmalička poslouchal country a western. Nikdy během svého dosavadního života nebyl na koncertě, ale neustále poslouchal rádio naladěné na country stanici. Klasickou hudbu považoval za snobskou záležitost. Kdyby se neoženil s Tracie, pravděpodobně by nikdy v životě na koncert nešel. Byl na koncertě jenom jednou. Před svatbou, když byli s Tracie ještě zamilovaní. Přes všechnu jeho euforickou odhodlanost byl jeho závěr nakonec: „Tomu ty říkáš hudba?“ Po svatbě mu bylo jasné, že to byl pokus, který už nikdy nebude opakovat. O několik let později ale zjistil, že primárním jazykem jeho ženy je jazyk pozornosti, navíc s dialektem společných manželských aktivit. Věděl, že koncert je přesně to, co by si jeho žena přála a tak se pro něj entusiasticky rozhodl. Účel jeho jednání byl jasný. Hlavním smyslem nebylo poslechnout si vážnou hudbu, ale milovat Tracie a mluvit k ní zřetelně jejím jazykem. Za nějakou dobu přišel dokonce klasické hudbě na chuť. Občas se mu něco i vyloženě líbilo. Nebude sice asi nikdy znalcem vážné hudby, ale rozhodně se stal znalcem ve vztahu k Tracie.

Jedním z vedlejších efektů společných

manželských aktivit je,

že jsou jakousi zásobárnou vzpomínek,

že které je možno čerpat i do budoucna.

 Společný manželský program může zahrnovat činnosti, jako je práce na obnovování zahrady, návštěva blešího trhu, vybírání a nakupování starožitností, poslouchání hudby, společný piknik v přírodě, dlouhé procházky nebo také společné umývání auta v horkém letním dni. Takovéto akce omezuje pouze míra vašeho zájmu a ochota vyzkoušet něco nového. Hlavními předpoklady společného manželského programu jsou tyto skutečnosti: 1) alespoň jeden z vás má o vybraný program zájem, 2) váš protějšek je upřímně ochotný se zúčastnit, 3) oba dva víte, proč to děláte - společným prožíváním volného času si projevujete svou lásku. Jedním z vedlejších efektů společných manželských aktivit je, že jsou jakousi zásobárnou vzpomínek, ze které je možno čerpat i do budoucna. Šťastná je ta dvojice, která si může vzpomenout na časnou ranní procházku po pobřeží, na jaro, kdy spolu sázeli v zahradě květiny, na to, jak po lese honili králíka a popálili se o škumpu jedovatou, na večer, kdy byli poprvé na basketbalovém zápase, na první a poslední společné lyžování, při kterém si zlomil nohu, na zábavný park, na koncerty, chrámy a - ano, na posvátnou bázeň, když v horách vyšli až k vodopádu a stáli spolu pod ním. Mlhu, která tam tehdy byla, je téměř ještě cítit. Tohle jsou vzpomínky na lásku, a to především pro ty, jejichž primárním jazykem lásky je pozornost.

 Kde na takové věci máte vzít čas, zvláště když jste svým zaměstnáním oba plně vytíženi? Prostě si ho uděláte stejně tak, jako si ho děláte na oběd a na večeři. Proč? Protože pro vaše manželství je čas stejně důležitý, jako je jídlo důležité pro vaše tělesné zdraví. Je to náročné? Vyžaduje to detailní plánování dopředu?

 Ano. Znamená to, že se budeme muset vzdát některých našich individuálních zájmů? Možná ano. Znamená to dělat některé věci, které zase tak úplně rádi neděláme? Zcela určitě. Stojí to za to? Bez pochyb. Co z toho budu mít já? Potěšení ze života s partnerem, který bude mít jistotu vaší lásky a vědomí, že jste se naučili plynně mluvit jeho/jejím primárním jazykem lásky.

 A ještě osobní poděkování Billovi a Betty Jo do Little Rock, kteří mě naučili porozumět prvnímu jazyku lásky, slovům ujištění a druhému jazyku lásky, jazyku pozornosti. A teď zamíříme do Chicaga za třetím jazykem lásky.

6. TŘETÍ JAZYK LÁSKY: PŘIJÍMÁNÍ DARŮ

 V Chicagu jsem studoval antropologii. Díky tomuto svému zájmu jsem poznal velice zajímavé lidi z různých končin celého světa. Byl jsem ve Střední Americe, kde jsem se zabýval vyspělými civilizacemi Mayů a Aztéků. Na tichomořských ostrovech jsem studoval melanéské a polynéské kmeny. Zajímal jsem se také o Eskymáky v tundrách na severu a o původní obyvatele Japonska - Ainy. Přitahovaly mě především kulturní zvyklosti a rozdíly týkající se manželství a lásky. Zjistil jsem, že v každé společnosti, kterou jsem se zabýval, bylo přijímání darů nedílnou součástí procesu láska - manželství.

 Antropology, mě nevyjímaje, obvykle velmi přitahují kulturní zvyky, které se zdají být univerzálními a prostupují nejrůznějšími odlišnými kulturami. Mohlo by být takovým univerzálním znakem dávání darů jakožto základního projevu lásky, který takto překračuje kulturní bariéry? Je láska vždy spojena s přijímáním darů? Jsou to spíše akademické a tak trochu filozofické otázky, ale pokud by odpověď byla kladná, mohlo by to mít význam i pro dvojice žijící v Severní Americe.

 Udělal jsem si malý antropologický výlet na ostrov Dominica v Karibiku. Smyslem této výpravy bylo nashromáždit nové poznatky o kultuře karibských indiánů. Na této výpravě jsem potkal Freda. Fred nebyl rodilý Karibičan. Byl to asi dvacetiletý mladý muž tmavé pleti, který přišel o ruku, když v moři lovil ryby pomocí dynamitu. Kvůli této nehodě se chytáním ryb dále nemohl živit. Měl spoustu času a já jsem jeho společnost velmi vítal. Debatami o zvycích v jejich kultuře jsme strávili celé hodiny.

 Při mé první návštěvě u něj doma se mě zeptal, „Pane Gary, dal byste si trochu džusu?“ na což jsem reagoval s potěšením. Otočil se ke svému mladšímu bratrovi a řekl, „Přines panu Garymu džus“. Bratr se otočil, po blátivé stezce došel až ke kokosové palmě, vyšplhal se na ni a vrátil se s kokosovým ořechem. „Otevři to,“ komandoval ho Fred. Třemi rychlými pohyby mačety odřízl horní část ořechu trojúhelného tvaru. Fred mi kokosový ořech podal a řekl, „Džus pro vás“. Kokosové mléko bylo poněkud zelené, ale vypil jsem všechno, protože jsem věděl, že to byl dar z lásky. Byl jsem přítel a přátelům se nabízí džus.

 Ke konci našich společně prožitých týdnů, když už jsem se chystal k odjezdu, jsem od Freda dostal poslední dar na znamení našeho přátelství. Byl to zkroucený kus dřeva, dlouhý asi pětatřicet centimetrů, které vylovil z oceánu. Bylo sametově hladké, jak s ním voda házela o skály. Fred mi řekl, že tohle dřevo je velmi staré a rostlo na dominicanském pobřeží. Chtěl, abych si ho vzal jako připomínku na překrásný ostrov. Ještě dnes, když se na ten kus dřeva zadívám, zdá se mi, že slyším vlny karibského oceánu. Není to pro mne jen upomínka na ostrov, ale především na Fredovo přátelství.

 Dárek je něco, co můžete vzít do rukou a říci, „Podívej, vzpomněl si na mne“ nebo, „Vzpomínala na mne“. Abyste někomu mohli koupit dárek, musíte na něj nejdřív myslet. Dárek sám o sobě se potom stává symbolem onoho vzpomínání. Nezáleží na ceně dárku, důležité je, že jste na toho člověka mysleli. Vaše vzpomínka tak nezůstane skryta jen ve vaší mysli, ale darem je prezentována veřejně jakožto výraz lásky.

 Matky si jistě pamatují na první den, kdy jim jejich děti přinesly ze zahrady utrženou květinu jako dárek. Měly jistě radost, i když to možná byla květina, která se neměla trhat. Už od raného dětství mají děti sklon přinášet dárky svým rodičům, což může být opět důkazem, že poskytování a přijímání darů je jedním ze základních znaků lásky.

 Dárky jsou vizuálními symboly lásky. Většina svatebních obřadů zahrnuje ceremonii týkající se předávání a přijímání snubních prstenů. Osoba vykonávající obřad říká, „Tyto prsteny jsou vnějším a viditelným znamením vnitřního, duchovního pouta, které vaše srdce láskou navždy spojuje v jedno“. To není pouze bezvýznamné rétorické cvičení. Je to pojmenování důležité skutečnosti - symboly jsou emocionálně velice významné. Řeč symbolů může být někdy dokonce zřetelnější než cokoliv jiného. Je to dobře vidět u rozpadajících se manželství, když manžel nebo manželka přestanou nosit snubní prsteny. Jeden muž mi řekl, „Když po mně hodila svůj snubní prsten a rozzlobeně odešla z domu s prásknutím dveří, věděl jsem, že naše manželství je ohroženo. Nechal jsem její prsten ležet na zemi dva dny. Když jsem ho konečně zdvihnul, rozplakal jsem se při tom“. Měl být symbolem svazku, ale v jeho dlani namísto na jejím prstě byl spíše symbolem rozpadajícího se manželství. Samotný prsten v něm vzbuzoval hluboké emoce.

 Vizuální symboly lásky jsou pro někoho více a pro někoho méně důležité. Proto také lidé mají odlišné názory na nošení snubních prstenů. Někteří jej už po svatbě neodloží, zatímco jiní jej nenosí vůbec. To také svědčí o odlišných primárních jazycích lásky. Jestliže přijímání darů bude mým primárním jazykem, budu prstenu, který od partnera dostanu, přikládat velký význam a budu jej nosit s hrdostí. Velmi důležité pro mě budou také všechny ostatní dárky, které během let ještě dostanu. Budou pro mne vyjádřením lásky. Bez těchto pozorností jako jejích vizuálních symbolů bych o našem vztahu mohl/a začít pochybovat.

Jestliže je primárním jazykem

vašeho partnera přijímání darů,

můžete se stát jeho skutečným znalcem.

Je to totiž jeden z nejjednodušších jazyků k učení.

 Dárky mohou být nejrůznějších velikostí, barev a tvarů. Některé jsou drahé, některé nestojí nic. Jedinci, jehož primárním jazykem lásky bude přijímání darů, nebude zpravidla záležet na ceně, pokud finanční náklady na předmětnou věc nebudou extrémně vzdáleny vašim možnostem. Jestliže například člověk, který je milionářem, bude svému protějšku pravidelně nosit pozornosti v hodnotě 1 dolaru, může jeho partnerku napadnout, zda jí tím nechce dát najevo něco jiného než lásku. I když ale bude rodinný rozpočet omezen, dárek v ceně 1 dolaru může být stejným svědectvím lásky jako věc za milión dolarů.

 Dárky mohou být koupeny, nalezeny nebo vyrobeny. Manžel, který zastaví podél cesty, aby manželce utrhl luční květinu, jí umí projevit svou lásku (pokud jeho žena netrpí alergií na luční květiny). Muži, kteří si to mohou dovolit, můžou ženě koupit nějaké hezké přání. Ti, kteří na takové věci peníze nemají, je mohou vyrobit. Vezmete si obyčejnou čtvrtku papíru, uprostřed přeložíte, nůžkami vystřihnete srdce a napíšete dovnitř „Miluji tě,“ a podepíšete se. Dárky nemusí být nákladné.

 Co ale s někým, kdo si řekne, „Neumím dávat dárky. Nikdy jsem je doma moc nedostával. Nikdy jsem je neuměl kupovat. Je to pro mne něco nepřirozeného“. Blahopřeji vám, právě jste udělali první krok k tomu, abyste se stali dobrými partnery. Vy a váš protějšek mluvíte každý jiným jazykem lásky. Teď, když už to víte, pusťte se do učení tohoto vašeho druhého jazyka. Jestliže primárním jazykem vašeho partnera je přijímání darů, můžete se stát jeho skutečným znalcem. Je to totiž jeden z nejjednodušších jazyků k učení.

 Kde začít? Sepište si všechny dárky, které váš partner během let dostal a projevil nad nimi radost. Mohou to být dárky od vás nebo dárky věnované ostatními členy rodiny nebo přáteli. Takový seznam vám pomůže ujasnit si, jaký druh věcí by váš protějšek potěšil. Jestliže máte jen malou nebo žádnou představu, o jaké věci šlo, požádejte o pomoc členy rodiny, kteří vašeho partnera dobře znají. Mezitím si sepište seznam věcí, které rád/a nakupujete, děláte, nebo nalézáte a dejte je partnerovi. Nečekejte na zvláštní příležitost. Jestliže je jeho/jejím primárním jazykem přijímání darů, cokoliv, co od vás dostane, bude považovat za projev vaší lásky. (Pokud se v minulosti k vašim dárkům stavěla kriticky a téměř s ničím, co jste jí dal, nebyla spokojená, potom je vysoce pravděpodobné, že přijímání dárků není jejím primárním jazykem).

DARY A PENÍZE

 Jestliže chcete, aby se z vás stal úspěšný dárce, budete možná muset změnit svůj postoj k penězům. Každý máme svou vlastní představu o významu peněz a máme také různé názory na způsob jejich utrácení. Někteří z nás tíhnou spíše k jejich vydávání a utrácení. Když utrácíme, máme dobrý pocit. Jiným je bližší představa spoření a výhodných investic. Máme dobrý pocit, když šetříme a rozumně investujeme.

 Pokud rád utrácíte, nebudete mít patrně s kupováním dárků pro partnera problém. Jestli jste ale spíše spořivý typ, budete možná vnitřně vzdorovat představě nákupů jakožto výrazů lásky. Nekupujete si věci ani pro sebe. Proč byste je tedy kupoval pro váš protějšek? V tomto postoji se ale mýlíte. Vaše spoření a rozumné investice nejsou ničím jiným než kupováním si vaší zajištěnosti a pocitu bezpečí. Takovéto nakládání s penězi znamená, že ve skutečnosti o své vlastní emocionální potřeby pečujete. Nepečujete ale o emocionální potřeby vašeho partnera. Jestliže zjistíte, že primárním jazykem lásky vašeho partnera je přijímání darů, možná pochopíte, že kupování dárků pro něj nebo pro ni, je tou nejlepší investicí, jakou vůbec můžete udělat. Investujete do svého manželství a plníte tak citovou nádrž vaší lásky. A s plnou citovou nádrží je mnohem pravděpodobnější, že on nebo ona vám vaši lásku vrátí, a to způsobem, který bude srozumitelný zase pro vás. Když budou emocionální potřeby obou partnerů naplněny, jejich manželství bude mít úplně jiný rozměr. Nestrachujte se o své úspory. Vždycky budete šetřit, ale investovat do vztahu s vaším partnerem, to je jako investovat do těch nejjistějších akcií vůbec.

DAROVÁNÍ SEBE SAMA

 Existuje jeden nehmatatelný dar, který někdy může promlouvat hlasitěji než dar, který se dá vzít do rukou. Říkám tomu darování sebe sama nebo dar blízkosti. Být tam, kde vás váš partner potřebuje, je hlasitým projevem lásky partnerovi, jehož primárním jazykem lásky je přijímání darů. Jane mi jednou řekla, „Můj manžel Don má radši softball než mě“.

 „Proč si to myslíte?“ zeptal jsem se.

 „Můj muž hrál softball i v den, kdy se nám narodilo dítě. Ležela jsem v nemocnici celé odpoledne, zatímco on hrál softbal,“ řekla.

 „A byl s vámi u porodu?“

 „To ano. Zůstal tak dlouho, dokud dítě nepřišlo na svět, ale deset minut nato odešel hrát softball. Byla jsem z toho úplně zničená. Byl to tak významný okamžik našeho života. Chtěla jsem se s ním o to podělit. Přála jsem si, aby tam byl se mnou. Prostě mě opustil, aby mohl jít hrát softball.“

 I kdyby jí manžel poslal tucet růží, nebyly by pro ni takovým svědectvím lásky, jakým by byla jeho přítomnost v nemocničním pokoji vedle ní. Mohu říci, že Jane se tahle událost opravdu hluboce dotkla. „Miminku“ už bylo 15 let a ona o té události mluvila tak emotivně, jako by se odehrála včera. Pátral jsem dál.

 „Domníváte se, že Don má softball raději než vás kvůli této jedné zkušenosti?“

 „Ale ne,“ odvětila. „V den pohřbu mé matky hrál taky softball.“

 „Byl na pohřbu?“

 „To ano. Šel na pohřeb, ale jakmile to skončilo, odjel hrát softball. Nemohla jsem tomu ani uvěřit. Mí bratři a sestry šli potom k nám domů, zatímco můj manžel hrál venku softball.“

 Později jsem se Dona na tyto dvě události zeptal. Hned věděl, o čem mluvím. „Věděl jsem, že o tom zase začne,“ řekl. „Byl jsem v nemocnici po celou dobu, kdy se dítě rodilo a když potom přišlo na svět. Udělal jsem fotky; byl jsem strašně šťastný. Nemohl jsem se dočkat, až to řeknu klukům z týmu. Moje nadšení ale opadlo, když jsem se ten večer vrátil do nemocnice. Byla zuřivá. Nemohl jsem ani uvěřit tomu, co mi řekla. Myslel jsem, že ji potěší, když to všem poběžím oznámit.“

Vaše fyzická přítomnost v čase krize

je největším darem, který můžete partnerovi dát,

jestliže jeho primárním jazykem

je přijímání darů.

 „A když její matka zemřela? Asi vám neřekla, že jsem si týden předtím vzal dovolenou a strávil ho celý střídavě v nemocnici a v domě její matky, kde bylo nutné udělat nějaké opravy a další věci. Když zemřela a bylo po pohřbu, cítil jsem, že co jsem mohl, to jsem udělal. Potřeboval jsem si odpočinout. Rád hraji softball a věděl jsem, že to bude dobrá relaxace a úleva od všeho toho stresu, ve kterém jsem se nacházel. Myslel jsem, že by sama byla ráda, kdybych si odpočinul.

 Udělal jsem všechno, o čem jsem byl přesvědčen, že je pro ni důležité, ale nebylo to dost. Nikdy mě na tyto dvě věci nenechala zapomenout. Tvrdí, že mám softball radši než ji. To je prostě směšné.“

 Don byl upřímný člověk, ale nepochopil obrovskou moc blízkosti. Jeho přítomnost v určitých situacích byla pro jeho ženu nesrovnatelně důležitější než cokoliv jiného, co si uměla představit. Vaše fyzická přítomnost v čase krize je největším darem, který můžete vašemu partnerovi dát, jestliže jeho primárním jazykem je přijímání darů. Vaše tělo se stává symbolem vaší lásky. Odstraňte symbol a láska se vypaří. Během našeho rozhovoru se Jane a Don snažili vysvětlit si svá zranění a spory z minulosti. Nakonec byla Jane schopna Donovi odpustit a Don pochopil, proč byla jeho přítomnost pro Jane tak důležitá.

 Jestliže je fyzická blízkost vašeho partnera pro vás důležitá, nabádám vás, abyste mu to řekli. Nečekejte, že si to přečte ve vaší hlavě. Pokud vám partner řekne, „Opravdu bych chtěl, abys tam dnes večer, zítra, nebo dnešní odpoledne byl/a se mnou“, vezměte tuto prosbu vážně. Z vašeho pohledu to může vypadat nepodstatně, ale jestliže na tuto prosbu nebudete patřičně reagovat, může to partner pochopit jako vzkaz, který byste mu ve skutečnosti nikdy nechtěl/a poslat. Jeden manžel mi řekl, »Když moje matka zemřela, nadřízený mé ženy jí dal na pohřeb pouze dvě hodiny s tím, že odpoledne se musí vrátit do práce. Má žena mu řekla, že její manžel bude ten den potřebovat oporu a že tedy bude muset být pryč celý den.«

 „Nadřízený jí odpověděl, »Jestli budete pryč celý den, přijdete možná o práci«.“

 „Má žena mu na to řekla, »Manžel je pro mě důležitější než moje práce«. Strávila se mnou celý den. Ten den jsem měl pocit, že mě má ráda nějak víc než předtím. Nikdy jsem na to nezapomněl. A shodou okolností,“ řekl, „o práci nepřišla. Její nadřízený odešel jinam a jí bylo nabídnuto jeho místo.“ Tato žena promluvila řečí svého manžela a on na to nikdy nezapomněl.

 Téměř vše, co kdy bylo na téma láska sepsáno, naznačuje, že středem lásky je dávání. Všech pět jazyků lásky nás k dávání vybízí. Pro některé jsou ovšem dary viditelnými symboly lásky, skrze které ji mohou vidět nejzřetelněji. Na vlastní oči jsem se o tom přesvědčil v Chicagu, kde jsem potkal Jima a Janice.

 Zúčastnili se mého manželského semináře a byli jsme domluveni, že mne v sobotu odpoledne po poslední přednášce odvezou na letiště O'Hare. Do odletu zbývaly ještě dvě nebo tři hodiny, a tak se mě zeptali, zda bych s nimi nešel do restaurace. Umíral jsem hlady, takže jsem ochotně souhlasil. To odpoledne jsem však v restauraci, kromě jídla, na které mě pozvali, dostal ještě něco víc.

 Jim a Janice vyrostli oba na farmách ve státě Illinois. Farmy jejich rodičů od sebe nebyly vzdáleny víc než pár kroků. Do Chicaga se přestěhovali krátce po svatbě a já jsem jejich příběh poslouchal po patnácti letech, během kterých se jim narodily tři děti. Janice začala hovořit v okamžiku, kdy jsme se posadili. „Pane doktore, chtěli jsme s vámi jet na letiště, abychom vám mohli vyprávět o našem zázraku.“ Nevím přesně proč, ale toto slovo, zvláště pokud neznám osobu, která je vyslovuje, většinou způsobí, že ztuhnu. Přemítal jsem, jakou bizarnost zase uslyším, ale nechal jsem si své pocity pro sebe a soustředil se plně na Janice. Čekalo mě opravdové překvapení.

 Řekla: „Pane doktore, Bůh skrze vás vykonal zázrak v našem manželství.“ Začal jsem se cítit provinile. Před chvilkou jsem jejímu zázraku vůbec nevěřil a teď jsem byl dokonce jeho zprostředkovatelem. Začal jsem se víc soustředit. Janice pokračovala, „Před třemi lety jsme poprvé společně navštívili váš manželský seminář tady v Chicagu. Byla jsem zoufalá,“ řekla. „Vážně jsem uvažovala, že od Jima odejdu a také jsem mu to řekla. Naše manželství bylo prázdné. Přestala jsem už doufat, že by se to mohlo změnit. Celé roky jsem mu říkala, že potřebuji jeho lásku, ale on na to nikdy nereagoval. Milovala jsem svoje děti a věděla jsem, že ony milují mne, ale od Jima jsem nic takového necítila. Nakonec jsem ho začala nenávidět i s tou jeho metodickou přesností. Na všechno měl rutinu. Byl přesný jako hodiny a nikdo mu jeho zaběhnutý systém nemohl narušit.“

 „Snažila jsem se být během těch let dobrou manželkou,“ pokračovala. „Vařila jsem, prala, žehlila a zase vařila a prala a žehlila. Dělala jsem všechno, o čem jsem byla přesvědčená, že by dobrá manželka měla dělat. Spala jsem s ním, protože jsem věděla, že je to pro něj důležité. Necítila jsem ale z jeho strany žádnou lásku. Měla jsem pocit, jako by o mě už po svatbě tolik nestál, jako bych byla něco samozřejmého. Připadala jsem si využívaná a zneuznaná.

 Když jsem o svých pocitech s Jimem mluvila, smál se mi a říkal, že naše manželství není o nic horší než manželství kohokoliv jiného z našeho okolí. Nemohl pochopit, proč jsem stále tak nešťastná. Připomněl mi, že platí účty, že máme krásný dům a nové auto, že si mohu sama vybrat, zda chci nebo nechci chodit do zaměstnání a že bych tedy měla být spokojená a ne si pořád na něco stěžovat. Ani se nepokusil mi porozumět. Cítila jsem se zcela odmítnutá.“

 „Přesto však,“ řekla, odsunula svůj šálek čaje na stranu a naklonila se ke mně, „jsme se rozhodli zajít se podívat na váš manželský seminář, který zde před třemi lety probíhal. Nikdy předtím jsme na žádném manželském semináři nebyli. Vlastně jsem ani nevěděla, co od toho můžu čekat a upřímně, moc jsem od toho také nečekala. Nevěřila jsem, že existuje něco, co by mohlo Jima změnit. Během kursů, ani když už končily, jsme o nich spolu s Jimem moc nemluvili. Zdálo se mi ale, že se mu to docela líbí. Říkal, že jste zábavný. O ničem z toho, co se na seminářích probíralo, se mnou nemluvil. Ani jsem to vlastně nečekala a sama jsem se ho také na nic neptala. Jak jsem řekla, už jsem to vzdala.“

 „Jak sám víte,“ pokračovala, „seminář končil v sobotu odpoledne. Sobotní večer a neděle u nás proběhla stejně jako kdykoliv předtím, ale v pondělí odpoledne se Jim vrátil z práce a přinesl mi růži. »Kde jsi ji koupil?« zeptala jsem se. »U prodavače na ulici,« odpověděl. »Napadlo mě, že si ji zasloužíš.« Začala jsem plakat. »Jime, to je od tebe tak hezké.«“

 „Ve skutečnosti jsem věděla,“ řekla, „že koupil růži od Moonieho. Viděla jsem toho mladíka odpoledne, když je prodával, ale to mi vůbec nevadilo. Důležité bylo, že jsem od něj dostala růži. V úterý mi kolem půl druhé volal z kanceláře a ptal se, jak by se mi líbilo, kdyby dnes večer koupil pizzu a přinesl ji domů k večeři. Řekl, že ho napadlo, že budu možná ráda, když nebudu muset vařit. Řekla jsem mu, že mi jeho nápad připadá úžasný. A tak jsme jedli pizzu a strávili jsme spolu velice hezký večer. Děti byly nadšené, protože pizzu milují a neustále tatínkovi děkovaly, že ji koupil. Já jsem ho objala a řekla mu, že to byl krásný večer.“

 „Když přišel ve středu z práce, každému z dětí donesl krabici sušenek a já jsem dostala malou květinu v květináči. Říkal, že si uvědomil, že růže za pár dní zvadne, a tak se rozhodl dát mi něco, co vydrží o trochu déle. Myslela jsem, že mám halucinace! Nemohla jsem uvěřit tomu, co Jim dělal, ani proč to dělal. Ve čtvrtek po večeři mi podal kartičku s několika větami o tom, že ví, že mi vždy nedával najevo svou lásku tak, jak bych si přála, ale že doufá, že mi ještě bude moci ukázat, jak moc o mě stojí. Zase jsem se rozplakala a začala ho objímat a líbat. »Mohli bychom si na sobotní večer zařídit hlídání k dětem a zajít si spolu na večeři,« navrhnul. »To by bylo skvělé,« řekla jsem. »V pátek odpoledne se zastavil v cukrárně a každému koupil oblíbený dezert. Nikomu před tím nic neřekl, bylo to překvapení«.“

 „V sobotu večer,“ řekla, „už jsem se vznášela. Neměla jsem nejmenší tušení, co se to děje, jestli to bude pokračovat i dál, ale vychutnávala jsem si každou minutu. Po večeři v restauraci jsem se Jima zeptala, »Jime, řekni mi, co se stalo. Nechápu to.«“

 Pozorně se na mě zadívala a řekla, „Pane doktore, musíte si uvědomit, že tenhle muž mi nedal od svatby jedinou květinu. Nikdy, k žádné události nebo výročí mi nenapsal kartu. Říkal vždycky, »Je to pouze vyhazování peněz; podíváš se na ni a hodíš do koše.« Na večeři jsme šli tak jednou za pět let. Dětem nikdy nic nekupoval a ode mne očekával, že budu kupovat pouze opravdu nezbytné věci. Nikdy předtím se nestalo, že by domů přinesl pizzu. Bylo samozřejmé, že každý den vařím večeři. Chci tím říct, že to byla opravdu radikální změna v jeho chování“.

 Obrátil jsem se k Jimovi a zeptal se, „Co jste manželce řekl tehdy v restauraci, když se vás zeptala, co se to děje?“

 „Řekl jsem jí, že jsem byl na jednom z kursů vašeho semináře o jazycích lásky a uvědomil jsem si tam, že její řečí je přijímání darů. Také jsem si tam uvědomil, že jsem jí nedal už po léta žádný dárek, možná od doby, kdy jsme se vzali. Vzpomněl jsem si, že když jsme spolu chodili, nosil jsem jí květiny a různé malé dárky, ale potom jsem přestal, protože to bylo finančně dost náročné. Řekl jsem jí, že jsem se tehdy rozhodl zkusit jí dávat, po dobu jednoho týdne, každý den jeden dárek a sledovat, zda se něco změní. Musím přiznat, že to byl opravdu veliký rozdíl.

 Řekl jsem jí, že jsem si uvědomil, že to, co jste říkal, byla pravda a že umět mluvit jazykem partnera je klíčem k tomu, aby se cítil milován. Řekl jsem, že mě moc mrzí, že jsem byl po všechny ty roky tak nechápavý a že jsem ji o své lásce neuměl přesvědčit. Také jsem jí řekl, že jsem ji po celou tu dobu velice miloval a vážil si všeho, co dělala pro mě a pro naše děti. Řekl jsem jí, že s Boží pomocí jí budu nosit dárky po celý zbytek svého života.

 Janice mi na to odpověděla, »Jime, nemůžeš mi ale kupovat dárky po celý zbytek života každý den. To si nemůžeme dovolit.« »No, každý den asi ne,« řekl jsem, »ale alespoň jednou týdně by to snad šlo. To bude dvaapadesátkrát víc dárků než kolik jsi jich dostala za posledních pět let,« řekl jsem. »A kdo říká, že budu všechny kupovat? Něco ti můžu sám udělat, nebo se zařídím podle rady doktora Chapmana a utrhnu ti před domem kytku«.“

 Janice jej přerušila, „Pane doktore, za ty tři roky nevynechal snad jediný týden. Jako by to byl úplně jiný člověk. Neumíte si vůbec představit, jak jsme teď spolu šťastní. Děti se nám smějí, že jsme jako dvě hrdličky. Moje citová nádrž přímo přetéká“.

 Otočil jsem se zpět k Jimovi a zeptal se jej, „A co vy, Jime? Vy se cítíte milován?“

 „Nikdy jsem o její lásce ke mně nepochyboval, pane doktore. Je to nejlepší hospodyně na světě. Skvěle vaří, pere mi a žehlí, výborně se stará o naše děti. Vím, že mě miluje.“ Usmál se a dodal, „Takže teď už asi znáte i můj jazyk lásky, viďte?“

 Skutečně jsem ho poznal a také jsem pochopil, proč Janice použila slovo zázrak.

 Dárky nemusí být finančně nákladné a nemusíte je kupovat každý týden. Někteří za nimi vůbec nehledají peníze, ale lásku.

 V sedmé kapitole představíme Jimův primární jazyk lásky.