III., IV.
3. ZAMILOVANOST
Z čista jasna, bez jakékoliv předchozí domluvy se objevila v mé kanceláři a zeptala se sekretářky, zda bych jí mohl věnovat pět minut. Známe se s Janice už 18 let. Bylo jí šestatřicet a nikdy předtím nebyla vdaná. Během těch let chodila s několika muži, s jedním šest let, s jiným tři roky, s dalšími vydrželo partnerství kratší dobu. Čas od času si se mnou domluvila schůzku, abychom probrali určité problémy týkající se některého z jejích vztahů. Založením byla spíše uvědomělá, disciplinovaná, svědomitá, pečlivá, uvážlivá, obětavá a starostlivá. Okamžitě mě napadlo, že se jí muselo přihodit něco opravdu strašného, když přichází bez jakéhokoliv ohlášení. Řekl jsem sekretářce, aby ji pustila dál a byl jsem si jist, že jakmile se zavřou dveře, vybuchne Janice v pláč a já uslyším nějaký tragický příběh.
„Jak se vede, Janice?“ zeptal jsem se.
„Skvěle!“ řekla. „V životě jsem nebyla šťastnější. Budu se vdávat!“
„Budete se vdávat?“ zeptal jsem se a neskrýval přitom své překvapení. „Za koho a kdy?“
„Za Davida Gallespieho,“ zvolala, „v září.“
„No to je úžasné. Jak dlouho už spolu chodíte?“
„Tři týdny. Já vím, zní to bláznivě, pane doktore, po všech těch vztazích a »skoro« svatbách. Sama tomu skoro nemohu uvěřit, ale jsem si jista, že David je pro mě ten pravý. Oba jsme to věděli už na první schůzce. Samozřejmě jsme o tom nemluvili hned první večer, ale už za týden mě požádal o ruku. Čekala jsem, že to udělá a věděla jsem, že řeknu ano. Pane doktore, nikdy jsem nic takového neprožila. Vy víte o všech mých vztazích, které jsem během těch let měla a o všech problémech, které je provázely. Pokaždé bylo něco špatně. Představa manželství s kterýmkoliv z dřívějších partnerů ve mně vzbuzovala obavy, ale u Davida jsem si jistá. On je skutečně ten pravý.“
Během řeči se Janice houpala na židli, kývala se sem a tam a pokračovala, „Vím, že to zní šíleně, ale cítím se tak šťastná. Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná.“
Co se Janice stalo? Zamilovala se. David je pro ni tím nejúžasnějším mužem, kterého kdy potkala. Zdá se jí dokonalý v každém směru. Bude tím nejideálnějším manželem. Myslí na něj dnem i nocí. Skutečnost, že je dvakrát rozvedený, má tři děti a jen za poslední rok změnil třikrát zaměstnání, není pro Janice důležitá. Je šťastná a je přesvědčená, že s Davidem takto šťastná zůstane navždy. Je zamilovaná.
Manželství většinou uzavíráme, když se zamilujeme. Vnější vzhled a povahové rysy určité osoby v nás vyvolají elektrický šok dostatečně silný na spuštění našeho poplašného systému „láska“. Poplach pomalu utichne a můžeme se začít poznávat. Prvním krokem k takovému poznávání může být rozdělení si hamburgeru nebo steaku, záleží na rozpočtu. V centru naší pozornosti ale není jídlo. Jsme na výpravě za láskou. „Prožívám ty hřejivé, vzrušující pocity skutečně, nebo se mi to jen zdá?“
Někdy takové vzrušení opadne už při první schůzce. Všimneme si, že partnerka popotahuje nosem a vzrušující pocity jsou pryč; po dalších společných hamburgerech už netoužíme. Jindy naopak zjistíme, že vzrušení je po společně snězeném hamburgeru ještě větší. Domluvíme si tedy další schůzky a zanedlouho jsou naše pocity natolik intenzivní, že se přistihneme říkat, „Myslím, že jsem se zamiloval.“ Nakonec dojdeme k závěru, že to je „jistá věc“ a svěříme se svému protějšku v naději, že zamilovanost je oboustranná. Pokud je naše láska opětována, začneme brzy uvažovat o manželství, protože každý jistě odsouhlasí, že „být zamilován“ je nezbytným předpokladem dobrého manželství.
Zamilovanost je opravdu euforická. Jsme sebou přímo posedlí. Myslíme na sebe před usnutím. Myšlenka na náš protějšek je při probouzení tou první. Toužíme být spolu. Čas trávený společně je hrou, odehrávající se v předsíni ráje. Když se držíme za ruce, krev jako by protékala jenom jedním tělem. Kdybychom nemuseli do školy nebo do práce, líbali bychom se věčně. Objetí a doteky nás jenom utvrzují v našich snech o manželství plném vzrušení.
Naše sny před manželstvím jsou plné představ
o dokonalém štěstí...
Je těžké uvěřit něčemu jinému,
když jste zamilovaní.
Člověk, který je zamilovaný, žije v iluzi, že jeho milovaná je dokonalá. Jeho matka si může všimnout nějaké té vady na kráse, ale on sám ne. Matka mu říká, „Drahoušku, bereš v potaz, že se pět let léčila na psychiatrickém oddělení?“ Jeho odpověď bude „Mami, prosím tě, přestaň už s tím. Je venku už tři měsíce.“ Jeho přátelé si také mohou povšimnout některých nedostatků, ale není pravděpodobné, že by se o nich začali zmiňovat sami od sebe, leda by se jich sám zeptal. To můžeme ovšem téměř s jistotou vyloučit, protože proč by se jich ptal, když v jeho očích je naprosto dokonalá a nezajímá ho, co si v tomto směru myslí ostatní. Naše sny před manželstvím jsou plné představ dokonalého štěstí: „jeden pro druhého budeme tím největším štěstím navždy. Ostatní páry se možná budou hádat a mít spory, ale my určitě ne. My se skutečně milujeme.“ Samozřejmě, nejsme tak úplně naivní. Čistě z rozumového hlediska si uvědomujeme, že se mezi námi nějaké ty neshody objeví. Určitě k nim ale budeme přistupovat otevřeně a ten, kdo konflikt zavinil, to jistě uzná, ustoupí a nakonec se dohodneme. Když jste zamilovaní, je opravdu těžké představovat si to jinak.
Byli jsme vychováváni v tom, že když už se konečně zamilujeme, bude to trvat navždy. Ty úžasné pocity, které prožíváme zrovna teď, budeme prožívat už pořád. Nikdy nás nic nerozdělí. Neexistuje nic, co by naši lásku mohlo zničit. Jsme beznadějně zamilovaní a okouzleni šarmem našeho partnera. Láska, která nás potkala, je tou nejkrásnější věcí, jaká se nám kdy mohla stát. Při pozorování některých manželských dvojic to tak sice vždycky nevypadá, ale to nebude náš případ. „Možná, že u nich to nebyla skutečná láska,“ podezříváme je.
„Věčná zamilovanost“ je naneštěstí fikcí, nikoliv faktem. Psycholožka dr. Dorothy Tennovová uskutečnila široce zaměřený výzkum týkající se „zamilovanosti“. Po vyhodnocení výsledků jednotlivých párů došla k závěru, že průměrná životnost této romantické „posedlosti“ je dva roky. Jestliže jde o tajenou milostnou aféru, může to být o něco déle. Nakonec ovšem všichni sestoupíme z nadoblačných výšin a nohama se ocitneme zase na zemi. Oči se nám otevřou a uvidíme partnera takového, jaký je. Některé z jeho/jejích povahových rysů nás začnou rozčilovat a půjdou nám na nervy. Její chování nám bude připadat protivné. Najednou se u něj najde místo pro zlost a zraňující jednání, možná i pro drsná slova a kritické soudy. Tyto drobné vady, které jsme přehlédli, když jsme byli zamilovaní, se nám stanou ohromnými překážkami. Vzpomeneme si, co nám řekla matka a sami sebe se zeptáme, jak jen jsem mohl být tak pošetilý?
Tak tedy vítejte ve skutečném světě manželství, kde v umyvadle vždy najdete vlasy a zrcadlo nad ním zaprskané bílými tečkami, kde se vedou spory na téma, kterým otvorem se z krabice mají vytahovat toaletní ubrousky a zda víko toalety má být nahoře či dole. Je to svět, ve kterém boty neodpochodují samy do botníku a zásuvky prádelníku se samy nezavřou, kde kabáty nemají v oblibě ramínka a ponožky během praní mizí. V tomhle světě můžou pohledy bolet a slova ničit. Z důvěrných milenců se mohou stát nepřátelé, z manželství válečné pole.
Kam se ztratila „zamilovanost?“ Běda, byla jen pouhou iluzí, kterou jsme byli podvedeni, obelstěni k vyplnění našich jmen na předtištěný arch papíru. Pro časy dobré i zlé. Žádný div, že je tolik těch, kteří proklínají manželství a partnera, kterého kdysi milovali. Koneckonců, jestliže jsme byli podvedeni, máme právo být naštvaní. Byla to tehdy vůbec skutečná láska? Domnívám se, že byla. Problémem byly špatné informace.
Takovou špatnou informací byla představa, že „zamilovanost“ bude trvat věčně. Měli jsme to vědět dřív. Už při běžném pozorováním jsme si mohli uvědomit, že pokud by lidé zůstali ve stavu vypjaté zamilovanosti, způsobilo by to všem nakonec mnoho problémů. Dunivé otřesy zamilovanosti by se nesly jako ozvěna do všech možných sfér společnosti - obchodu, průmyslu, církve, školství... Jak to? Protože lidé, kteří jsou „zamilovaní“, ztrácejí zájem o vše ostatní. Proto také ve vztahu k zamilovanosti často používám slova „posedlost“. Univerzitní student, který se ocitne v soukolí lásky brzy zjistí, že jeho výsledky jsou slabší. Věnovat se studiu, když jste zamilovaní, je prostě těžší. Zítra se píše test z bitvy v r. 1812. Koho ale zajímá bitva v r. 1812, když je zamilovaný? Když jste zamilovaní, všechno ostatní je nepodstatné. Jeden muž mi řekl, „Pane doktore, moje práce se hroutí.“
„Jak to?“ zeptal jsem se.
„Seznámil jsem se s jednou dívkou, zamiloval se do ní a od té doby nejsem schopen vůbec nic udělat. Nemůžu se soustředit. Trávím své dny představami o ní.“
Euforie zamilovanosti je pro nás důkazem důvěrnosti našeho vztahu. Máme pocit, že patříme jeden druhému. Věříme, že společně zvládneme jakýkoliv problém. Jeden pro druhého bychom se rozdali, aneb jak se vyjádřil o své snoubence jeden mladý muž, „Neumím si ani představit, že bych mohl udělat něco, co by ji zranilo. Mým jediným přáním je, aby byla se mnou šťastná.“ Takováto posedlost je zdrojem falešného pocitu, že naše sobecké já bylo zničeno a z nás se stal někdo jako Matka Tereza. Někdo, kdo bude ochotný udělat pro dobro našeho milovaného naprosto cokoliv. Říkáme to tak jistě proto, protože upřímně věříme, že naše partnerka smýšlí úplně stejně o nás. Věříme, že je odhodlaná vycházet nám ve všem vstříc, že nás miluje stejně, jako my milujeme ji a že by nikdy neudělala nic, co by nás mohlo bolet.
Takovéto uvažování je fantazírováním. Ne že bychom nebyli upřímní v tom, co cítíme a říkáme, ale nejsme realističtí. Přestali jsme počítat s realitou lidské přirozenosti. Jsme totiž sobci od přírody a náš svět se točí jen kolem nás. Nikdo z nás není úplně nezištný.
Takovou představu v nás pouze vyvolává euforie způsobená zamilovaností.
Jakmile lhůta zamilovanosti vyprší (vzpomeňte si, že průměrné období trvání zamilovanosti je dva roky), vrátíme se do reálného světa a začneme trvat na svém. On začne dávat najevo svá přání, ale jeho přání se budou od těch jejích lišit. On bude mít chuť na sex, ona bude příliš unavená. On bude chtít koupit auto, ona řekne, „To je nesmysl!“ Ona chce navštívit své rodiče, on řekne, „Mám pocit, že s tvými příbuznými trávíme už tak příliš mnoho času a vadí mi to“. On se chce zúčastnit turnaje v softballu, ona na to řekne, „Miluješ softball víc než mne“. Troška po trošce se iluze dokonalé intimity vypařuje a v touhách jednotlivců, jejich emocích, představách a chování, se začínají prosazovat především a hlavně oni sami. Jsou to totiž dva samostatní jedinci. Jejich mysl se nesloučila v jednu a jejich emoce se v oceánu lásky smísily jen na krátko. Teď je vlny reality začínají zase rozdělovat. Zamilovanost je přejde a následně se buď stáhnou zpět nebo se rozejdou či rozvedou a začnou hledat nové cesty vedoucí k nové zamilovanosti. Anebo se pustí do obtížné práce naučit se svého partnera milovat i bez oné euforické posedlosti zvané „zamilovanost“.
V zamilovanosti se nestaráme o další rozvoj
naší osobnosti nebo o rozvoj osobnosti
našeho partnera.
Zamilovanost je spíše spojena s pocitem,
že jsme to dotáhli do cíle,
máme pocit,
že už na sobě nemusíme dále pracovat.
Někteří z odborníků, mezi nimi např. psychiatr M. Scott Peck a psycholožka Dorothy Tennovová, došli k závěru, že zamilovanost by vůbec neměla být spojována láskou. Dr. Tennovová se domnívá, že rozdíl mezi zamilovaností a skutečnou láskou je asi jako rozdíl mezi dětskou říkankou a básní. Dr. Peck zastává názor, že zamilovanost není možné považovat za skutečnou lásku ze třech důvodů.[3-1] Za prvé, zamilovanost není aktem vůle nebo vědomého rozhodnutí. Nezáleží na tom, jak moc se toužíme zamilovat. Sami ze své vůle to nemůžeme zařídit. Na druhou stranu po zamilovanosti nemusíme vůbec toužit, a přesto nám může přerůst přes hlavu. Velice často se zamilujeme, přestože se nám to vůbec nehodí a do lidí, o kterých by nás to ani nenapadlo.
Za druhé, zamilovanost není láskou, protože nás nestojí žádné úsilí. Cokoliv děláme pro toho, koho opravdu milujeme, nás bude stát alespoň něco úsilí. Nekonečné telefonní hovory, spousty dalších peněz, které utratíme jen proto, abychom se mohli přijet navštívit, dárky, které si dáváme, projekty v práci, které na nás čekají, to všechno se rázem změní v nic. Stejně instinktivně jako si zjara ptáci staví svá hnízda, stejně tak nás náš přirozený instinkt zamilovanosti nutí dělat neskutečné věci.
Za třetí tomu, kdo je zamilovaný, nezáleží na dalším osobním růstu jeho protějšku. Jestliže, když jsme zamilovaní, vůbec o něco stojíme, je to spíše podvědomá snaha dát sbohem naší osamělosti a pojistit si to sbohem manželstvím. V zamilovanosti se nestaráme o další rozvoj naší osobnosti nebo o rozvoj osobnosti našeho partnera. Zamilovanost je spíše spojena s pocitem, že jsme to dotáhli do cíle, máme pocit, že už na sobě nemusíme dále pracovat. Dostali jsme se na vrchol lidského štěstí a toužíme tam zůstat. Ovšemže naše milovaná na sobě nemusí pracovat, vždyť je dokonalá. A věříme, že dokonalou také zůstane.
Jestliže zamilovanost není skutečnou láskou, čím tedy je? Dr. Peck došel k závěru, že jde o „geneticky určenou instinktivní část našeho namlouvání. Jinými slovy, dočasné zhroucení hranic našeho ega, které je způsobeno zamilovaností, je stereotypní odpovědí lidské bytosti na vytvoření harmonického poměru mezi vnitřní sexuální touhou a vnějším sexuálním stimulem, který přispívá ke zvýšení pravděpodobnosti sexuálního párování a vytvoření pevnějšího pouta pro zajištění zachování druhů.“[3-2]
Ať už s výše uvedeným závěrem souhlasíme či nikoliv, ti z nás, kteří zamilovaností prošli, se pravděpodobně shodnou na tom, že je to jako vystřelení raketou na oběžnou dráhu emocí, zkušenost sotva s něčím srovnatelná. Máme sklony vyhýbat se uvážlivému, logickému přístupu a často se přistihneme dělat a říkat věci, které bychom nikdy nedělali, být ve střízlivějším stavu. Ve skutečnosti je to často tak, že když nás tato emocionální posedlost přejde, často nechápeme, proč jsme to dělali. Jakmile vlny emocí opadnou a my se vrátíme do reálného světa, kde jsou naše rozdíly zřetelné, kolik z nás si položí otázku, „Proč jsme se vlastně brali? Neshodneme se vůbec v ničem“. A přesto jsme se na vrcholu naší zamilovanosti domnívali, že se shodneme ve všem. Přinejmenším ve všem podstatném.
Znamená to snad, že poté, co jsme se nechali podvést iluzí zamilovanosti a následně dobrovolně uzavřeli manželství, máme na výběr pouze ze dvou scénářů? Scénář první: jsme odsouzeni k životu plnému zoufalství s naším partnerem, nebo scénář druhý: rychle tuhle loď opustit a zkusit to někde jinde? Naše generace obvykle preferovala druhou z uvedených možností, zatímco generace předchozí volila často tu první. Ještě než s určitostí prohlásíme, že už známe tu lepší z obou variant, měli bychom se možná podívat na některé údaje. V současné době končí v USA rozvodem 40 procent napoprvé uzavřených manželství. U napodruhé uzavíraných sňatků je to 60 procent, u napotřetí uzavíraných manželství dokonce 75 procent. Evidentně tedy představa šťastnějšího manželství, uzavřeného na druhý nebo třetí pokus, nebude příliš reálná.
Zdá se, že výzkum v této oblasti ukazuje, že existuje ještě třetí a lepší alternativa: můžeme začít zamilovanost považovat za to, čím opravdu je - totiž za dočasné emocionální vzplanutí - a potom se s partnerem pustit do budování skutečné lásky. Skutečná láska je také emocionální záležitost, není to však posedlost. Taková láska spojuje rozum s citem. Zahrnuje také vůli, vyžaduje disciplinovanost a je si vědoma nutnosti dalšího rozvoje osobností. Naší nejdůležitější emocionální potřebou není být zamilován, nýbrž být opravdově milován, poznat lásku, která vyrůstá z volby a vědomého rozhodnutí, nikoliv z instinktu. Potřebuji, aby mě miloval někdo, kdo se rozhodl, že mě chce milovat, někdo, kdo na mně vidí něco hodno lásky.
Taková láska však vyžaduje mnoho úsilí a ukázněnosti. Je to volba, vedoucí k vynaložení spousty energie a disciplíny ve prospěch druhé osoby při vědomí, že pokud jeho nebo její život bude díky vašemu snažení bohatší, i vy získáte pocit uspokojení - uspokojení z pocitu, že někoho opravdově milujete. A k tomu euforický pocit zamilovanosti nepotřebujete. Ve skutečnosti je to tak, že dokud vaše zamilovanost neodezní, opravdovou lásku nepoznáte.
Rozumová, odhodlaná láska...
přesně to je láska,
ke které nás myslitelé vždy vybízeli.
Nelze přikládat velký význam všem těm úžasným věcem, které děláme pod vlivem „nepříčetné zamilovanosti.“ Jsme vláčeni instinktem, který se vymyká schématu našeho běžného chování. Jestliže se však, po návratu do reálného světa, kde máme možnost volby, rozhodneme být laskaví a velkorysí, potom skutečně milujeme.
Jestliže chceme být emociálně zdraví, je nutné, aby naše emocionální potřeby byly uspokojeny. Ženatí muži a vdané ženy touží po zalíbení a náklonnosti svých protějšků. Když jsme partnerem přijímáni, víme, že po nás touží a je ochotný udělat vše pro naši tělesnou i duševní pohodu, mnohem víc si věříme. Všechny tyto pocity jsme prožívali už ve fázi zamilovanosti. Cítili jsme se jako v ráji. Chybovali jsme však v přesvědčení, že to takto bude trvat věčně.
Tato posedlost nebyla nikdy předurčena k věčnému trvání. I různé jiné knihy zabývající se tématicky manželstvím, přisuzují zamilovanosti pouze úvodní roli. Středem pozornosti takového druhu literatury je láska rozumová, odhodlaná. Přesně tato je typem lásky, ke které nás myslitelé vždy vybízeli. Láska úmyslná.
To je dobrá zpráva pro všechny manželské páry, které už o svou zamilovanost stačily přijít. Jestliže je láska volbou, znamená to, že jsou schopni milovat dál i poté, co jejich „nepříčetná zamilovanost“ zmizí a oni se vrátí do běžného života. Tento druh lásky vyžaduje jiný přístup, začíná u jiného způsobu myšlení. Je to přístup, který říká, „jsem tvůj manžel nebo manželka a chci naplňovat tvé potřeby“. Partner, který se rozhodne takto milovat, najde potom způsob, jakým svou lásku projevit.
„Zní to tak prázdně,“ namítnou někteří. „Láska má být pouhým postojem s vhodným chováním? A kde jsou padající hvězdy, vznášení se v oblacích, hluboké vzrušení? Co všechny ty předtuchy, jiskřící oči, elektrizující polibky, vzrušení sexu? Co ta úžasná jistota, že jsem v jeho/jejích očích jednička? O tom všem je právě tato kniha. Jak navzájem poznáme, co náš partner potřebuje, aby se mohl cítit milován? Jestliže se to můžeme naučit a rozhodneme se, že se to naučit chceme, bude náš vztah nakonec mnohem více vzrušující, než byl v období naší zamilovanosti.“
Zmíněných pět jazyků lásky je už mnoho let námětem mých manželských seminářů i soukromých návštěv v mé poradně. Tisíce párů tak dnes mohou potvrdit platnost toho, co zde budete číst. Má kartotéka je plná dopisů lidí, které jsem nikdy neviděl a kteří mi píší: „Známý mi půjčil jednu z vašich kazet o jazycích lásky a úplně proměnila naše manželství. Celé roky jsme se oba vyčerpávali snahou navzájem se milovat, ale naše úsilí vycházelo naprázdno, protože jsme se emocionálně míjeli. Teď, když se snažíme vyjadřovat tím správným jazykem lásky, naše manželství se radikálně změnilo k lepšímu“.
Když bude citová nádrž vašeho partnera plná a on si bude vaší láskou jistý, celý svět se rozjasní a váš partner na sobě v bezpečí této jistoty začne pracovat a bude moci rozvíjet svou osobnost. Jestliže ale jeho citová nádrž zůstane prázdná a on si bude připadat pouze využívaný, ne milovaný, celý svět mu zšedne a pravděpodobně nebude schopen ve svém životě nikdy dosáhnout maxima. V následujících pěti kapitolách se budu snažit podrobněji charakterizovat pět jazyků lásky a následně se v deváté kapitole podíváme, jak nám správnou komunikaci s partnerem ulehčí určení jeho jazyka lásky.
Mark Twain jednou řekl, „Z dobrého komplimentu bych mohl být živ dva měsíce“. Jestliže to budeme brát doslova, znamenalo by to, že šest komplimentů ročně by udrželo jeho citovou nádrž lásky ve stavu použitelnosti. Váš partner jich bude pravděpodobně potřebovat více.
Jednou z možností, jak vyjádřit lásku emocionálně, je používat slova, která budují. Šalomoun, autor starověké židovské moudrosti, napsal, „V moci jazyka je život i smrt“.[4-1] Mnoho dvojic si nikdy neuvědomilo, jak ohromnou moc může mít verbální podpora. A Šalomou odává, „Obavy lidské srdce tíží, ale dobré slovo vrací radost.“[4-2]
Slovní komplimenty nebo slova ocenění jsou mocnými prostředníky lásky. Nejsrozumitelnější jsou v jednoduchých, přímých prohlášeních jako například:
„V tom obleku máš opravdu šmrnc.“
„Ty šaty ti ohromně sluší, snad nikdy jsem tě neviděl krásnější!“
„Nikdo neumí dělat brambory tak jako ty. Můžu se po nich utlouct.“
„Jsem ti vděčná za to opláchnutí nádobí po večeři.“
„Díky, že jsi na dnešní večeři zařídil hlídání dětí. Oceňuji to.“
Jak by to asi ovlivnilo manželství, kdyby manžel a manželka slýchali takováto slova ujištění pravidelně?
Před několika lety jsem seděl ve své kanceláři s otevřenými dveřmi. Žena, která procházela kolem, nahlédla dovnitř a zeptala se, „Neměl byste na mě chvilku?“
„Jistě, pojďte dál.“
Posadila se a řekla, „pane doktore, mám problém. Nejsem schopna přinutit manžela, aby vymaloval naši ložnici“.
První moje myšlenka byla, dámo, jste na špatném místě. Nevlastním firmu na malování pokojů. Nahlas jsem ale řekl, „Řekněte mi o tom víc“.
„Dobrá,“ odvětila, „tak tedy zrovna minulou sobotu. Pamatujete si, jak nádherně bylo? A víte, co můj manžel celý den dělal? Umýval a leštil auto.“
„No a co vy na to?“
„Šla jsem za ním a řekla mu, »Bobe, já tě nechápu. Dnes je den jako dělaný pro vymalování ložnice a ty tady zatím myješ a leštíš auto«.“
„No a vymaloval ji?“ vyptával jsem se.
„Ne. Je stále nevymalovaná. Už nevím co dál.“
„Rád bych se vás na něco zeptal,“ řekl jsem. „Máte něco proti mytí auta?“
„Ne, ale ráda bych měla vymalovanou ložnici.“
„A jste si jistá, že váš manžel ví, že chcete vymalovat ložnici?“
„Samozřejmě,“ řekla. „Mluvím o tom už devět měsíců.“
„Dovolte mi ještě jednu otázku. Dělá váš manžel alespoň někdy něco dobře?“
„Jako co například?“
„No tak třeba jestli vynáší odpadky, umývá přední sklo vašeho auta, tankuje benzín, platí účty za elektriku nebo třeba jen věší svůj kabát do skříně?“
„Ano, něco z toho dělá.“
„Potom mám dva návrhy. Za prvé, už nikdy se znovu nezmiňujte o vymalování vaší ložnice.“ A pro jistotu jsem dodal, „Už nikdy o tom nemluvte“.
„Opravdu nevím, jak tohle může pomoci,“ řekla.
„Podívejte, právě jste mi řekla, že váš manžel už ví, že chcete, aby vaši ložnici vymaloval. Je tedy zbytečné znovu mu to opakovat. Už to ví. Druhým návrhem je, že až váš manžel příště udělá zase něco užitečného, pochvalte jej. Když vynese odpadky, řekněte mu, »Bobe, moc mě potěšilo, když jsem viděla, že jsi vynesl smetí.« Neříkejte »Muselo to trvat tak dlouho? Čekal jsi snad, až to za tebe vynesou ty roje much?« Jestliže uvidíte, že platí účty za elektřinu, položte mu ruku kolem ramen a řekněte, »Bobe, jsem moc ráda, že vyřizuješ tyhle účty. Vím, že někteří muži takové věci vůbec neberou na vědomí a chtěla bych Ti říct, že to u tebe opravdu hodnotím.« Pokaždé, když udělá něco takového, pochvalte jej.“
„Pořád si ale neumím představit, že by to mohlo vyřešit můj problém s nevymalovanou ložnicí.“
„Zeptala jste se mě na radu, tady ji máte. Nemusíte mi platit,“ odpověděl jsem.
Skutečná láska nespočívá v tom,
že budete mít všechno, co chcete,
ale že budete dělat dobré věci pro toho,
koho milujete.
Ve skutečnosti to ale zároveň funguje tak,
že když jsme sami kladně přijímáni,
máme mnohem větší motivaci toto jednání opětovat
a vycházet partnerovi také vstříc.
Když ode mne odcházela, nevypadala příliš spokojeně. Za tři týdny však přišla znovu a řekla, „Funguje to!“ Pochopila, že povzbuzování je mnohem lepším podnětem než sekýrování.
Nechci vás podněcovat k prázdnému lichocení, abyste tak od partnera získali to, co chcete. Skutečná láska nespočívá v tom, že budete mít všechno, co chcete, ale že budete dělat dobré věci pro toho, koho milujete. Ve skutečnosti to ale zároveň funguje tak, že když jsme sami kladně přijímáni, máme mnohem větší motivaci toto jednání opětovat a vycházet partnerovi také vstříc.
SLOVA POVZBUZENÍ
Pozitivní verbální hodnocení je jenom jednou z více možností, jak partnerovi projevit svou podporu. Jedním z dialektů jazyka ujištění jsou slova povzbuzení. Přesný význam slova povzbuzení znamená „naplnit odvahou.“ Všichni máme svá skrytá místa, kde se cítíme nejistě. Nedostává se nám odvahy a její nedostatek nám často brání v uskutečnění našich plánů. Skrytý talent vašeho partnera, utopený v jeho nejistotě, čeká možná na vaše slova povzbuzení.
Allison vždycky ráda psala. Před dokončením univerzity absolvovala několik kursů žurnalistiky. Brzy si uvědomila, že její nadšení pro psaní předčilo i zájem o historii, která byla jejím hlavním oborem studia. Na to, aby změnila zaměření už ale bylo příliš pozdě. V době po absolvování univerzity a před narozením prvního dítěte napsala několik článků. Jeden z nich nabídla k otisknutí do časopisu, ale když jej nepřijali, neodvážila se poslat další. Když děti povyrostly a měla pro sebe víc času, začala psát znovu.
Allisonin manžel Keith se na počátku jejich manželství o její psaní nezajímal. Byl příliš zaneprázdněn budováním kariéry a postupem na společenském žebříčku. Časem si ale uvědomil, že skutečný smysl života nespočívá ve výkonech a úspěchu, ale ve vztazích. Začal Allison a jejím zájmům věnovat víc pozornosti. Jednou večer si vzal jeden z jejích článků a přečetl jej. Když dočetl, šel za Allison do pokojíku, kde si četla a s nadšením jí řekl, „Opravdu nerad tě vytrhuji ze čtení, ale musím ti něco říct. Právě jsem si přečetl tvůj článek »Jak trávit prázdniny«. Allison, píšeš výborně. Tohle by se mělo určitě někde otisknout! Píšeš výstižně, tvoje slova mi kreslí představy přímo před očima. Máš skvělý sloh. Musíš to nabídnout nějakému časopisu“.
„Myslíš?“ zeptala se nejistě Allison.
„Určitě,“ odvětil Keith. „Je to opravdu dobré.“
Když Keith z pokoje odešel, Allison se už ke knize nevrátila. Se zavřenou knížkou na klíně si stále znovu a znovu přehrávala slova, která jí Keith řekl. Užasle přemýšlela, zda i ostatní by její článek hodnotili stejně pozitivně jako on. Vzpomněla si, jak před lety otevřela obálku se zamítavou odpovědí, ale nakonec uznala, že se od té doby hodně změnilo. Její psaní se zlepšilo. Měla více zkušeností. Než vstala ze židle, aby se napila trochu vody, rozhodla se, že zkusí své články někam poslat. Alespoň se uvidí, jak to opravdu je.
Keith svá povzbuzující slova pronesl už před čtrnácti lety. Od té doby otiskli Allison bezpočet článků a nedávno podepsala smlouvu na knihu. Je vynikající spisovatelkou, ale přesto na začátku potřebovala několik povzbuzujících slov k dodání odvahy a prvního vykročení.
Možná, že i váš partner má skrytý talent nebo nadání. Možná jeho talent čeká na vaše povzbuzení. Možná by bylo dobré, kdyby se vaše partnerka přihlásila do kursu, kde by mohla své předpoklady dále rozvíjet. Možná váš manžel potřebuje trávit víc času s lidmi, kteří rozumí problematice jeho práce a kteří ho mohou nasměrovat dál. Vaše povzbudivá slova mohou vašemu partnerovi dodat odvahu, bez které si netroufne udělat první krok.
Všimněte si prosím, že nemluvím o přesvědčování partnera k tomu, aby dělal něco, o čem jste vy sami přesvědčeni, že je pro něj dobré. Mluvím o povzbuzení k rozvíjení jeho vlastních zájmů. Zájmů, které už má. Například někteří manželé nutí své ženy hubnout. Manžel říká: „Jenom ji v tom podporuji,“ ale jeho ženě to připadá spíše jako odsuzování. Povzbuzovat v tomto směru je možné jen tehdy, když jste si opravdu jisti, že chce hubnout. Dokud po tom sama netouží, vaše poznámky budou spadat do kategorie kázání a taková slova sotva někoho povzbudí. Téměř vždy jsou vnímána jako slova odsouzení, vyslovená pro vzbuzení pocitu viny. Nevyjadřují lásku, ale odmítnutí.
Povzbuzování vyžaduje schopnost vcítění
a nazírání světa z perspektivy vašeho partnera.
Nejdřív musíme pochopit, co je podstatné pro něj.
Pokud ale vaše partnerka řekne: „Docela ráda bych se tenhle podzim přihlásila na kurs hubnutí,“ potom je zde příležitost k vašemu povzbuzování. Slova povzbuzení by mohla vypadat asi takto: „Jestliže se do toho dáš, nepochybuji, že uspěješ. Je to jedna z vlastností, které mám na tobě nejradši. Když už se pro něco rozhodneš, uděláš to. Jestli se tomu opravdu chceš věnovat, udělám všechno proto, abych ti s tím nějak pomohl. A s penězi na kurs si nelam hlavu. Jestli tam budeš chtít chodit, peníze se najdou.“ Taková slova mohou partnerce dodat odvahu ke zvednutí telefonu a vytočení čísla do fitness centra. Povzbuzování vyžaduje schopnost vcítění a nazírání světa z perspektivy vašeho partnera. Nejdřív musíme pochopit, co je podstatné pro něj. Jenom tak je možné někoho povzbuzovat. Jsou to slova jako „Rozumím ti. Záleží mi na tobě. Jsem v tom s tebou. Jak bych ti to mohl ulehčit?“ Je to snaha ukázat, že v něj a v jeho schopnosti věříme. Projevujeme tak svou důvěru a ocenění toho, co chce dělat.
Ve většině z nás je toho mnohem víc, než bychom si kdy mysleli. To, co nás brzdí, je často nedostatek odvahy. Milující partner nám ji ale může dodat. Jistě, taková slova povzbuzení vám mohou jít obtížně přes rty. Možná, že tento jazyk není zrovna váš jazyk lásky. Bude vás možná stát mnoho námahy naučit se druhému jazyku a to platí především pro ty, kteří mají ve zvyku používat kritická a odsuzující slova. Mohu vás ale ujistit, že vynaložená námaha bude stát za to.
LASKAVÁ SLOVA
Láska je laskavá. Jestliže chceme lásku vyjádřit verbálně, musíme to dělat pomocí laskavých slov. To však ovlivňuje způsob našeho vyjadřování. Jedna a táž věta může být úplně jiným sdělením, záleží na způsobu řeči. Tvrzení „Mám tě rád“, vyslovené laskavě a něžně, může být upřímným vyznáním lásky. Co ale s větou „Mám tě rád?“ Otazník na jejím konci význam těchto tří slov zcela mění. Někdy slova vyjadřují něco úplně jiného než současně tón našeho hlasu. Vyjadřujeme se protichůdně. Náš partner bude obvykle přikládat větší význam tónu našeho hlasu než významu slov.
Věta „s radostí dnes to nádobí umyji“, pronesená podrážděným tónem, nebude chápána jako projev lásky. Naopak můžeme svou bolest, dotčení, nebo dokonce zlost dát partnerovi najevo mnohem jemnějším způsobem. „Jsem zklamaná a smutná, že jsi mi dnes večer nenabídl svou pomoc“, řečeno klidně a otevřeně, může být také výrazem lásky. Člověk, který takto vyjadřuje své pocity, chce, aby mu jeho protějšek rozuměl. Sdílením svých pocitů se snaží budovat důvěrný vztah. Hledá příležitost k vysvětlení svého zklamání, aby se jím nemusela stále zabývat. Tatáž slova pronesená ostře, silným hlasem, budou nikoliv výrazem lásky, ale kritiky a soudu.
Způsob našeho vyjadřování je mimořádně důležitý. Jeden starověký myslitel řekl, „Mírná odpověď odvrací hněv“. Když je váš partner rozzlobený a rozrušený a útočí na vás ostrými slovy, potom jestliže jste se rozhodli, že jej budete milovat, neodpovíte mu stejným nebo ještě horším způsobem, ale mírným hlasem. Necháte ho domluvit, abyste se dozvěděli, jaké má pro svou zlost důvody. Necháte ho vypovídat se ze vzteku a ukázat si jeho pohled na věc. Budete se snažit představit si sebe v jeho kůži, podívat se na věc jeho očima a potom mu mírně a laskavě můžete říci, jak se jeho jednání jeví vám. Jestliže chyba byla na vaší straně, budete ochotni přiznat se k ní a omluvit se. Jestliže problém bude někde jinde a došlo k nedorozumění, budete schopni klidně a bez emocí vše vysvětlit. Budete se snažit o porozumění a usmíření, ne o prosazování vašeho pohledu jakožto jediného správného. Takto vypadá zralá láska - láska, o kterou usilujeme, jestliže toužíme po naplněném manželství.
Láska nepočítá chyby, nepřipomíná minulá selhání. Nikdo z nás není bez chyb. Často v manželství neděláme to nejlepší nebo to, co bychom měli. Někdy své partnery zraňujeme tím, co říkáme nebo děláme. Nemůžeme vymazat minulost. Můžeme se ale přiznat ke svému selhání. Můžeme požádat o odpuštění a pokusit se příště jednat jinak. Tím, že se přiznám ke své chybě a požádám o odpuštění, zmírním zranění, která jsem svému protějšku způsobil. Když jsem to já, kdo je neoprávněně napadán partnerkou a ona se k tomu přizná a požádá o odpuštění, mám možnost ji odsoudit, nebo jí odpustit. Jestliže se rozhodnu pro to první a budu hledat způsob, jak jí to oplatit, nebo se budu snažit, aby za to nějakým způsobem zaplatila, potom sebe stavím do role soudce a ji do role obviněného. Jakákoliv intimita je v takovéto situaci nemožná. Jestliže se ale rozhodnu pro odpuštění, důvěrný vztah může být znovu obnoven. Odpouštění je cestou lásky.
Jsem doslova ohromen, když si uvědomím, kolik lidí začíná nový den rozebíráním toho včerejšího. Jsou za každou cenu rozhodnuti přenést si do nového dne všechna selhání a nezdary včerejška a nový, jinak možná nádherný den, si takto předem kazí. „Stále nemohu uvěřit, že jsi to udělal. Myslím, že na to nebudu schopna zapomenout. Nedokážeš si ani představit, jak moc mě to bolí. Nechápu, jak tady můžeš tak spokojeně sedět, poté co ses ke mně tak zachoval. Očekávala bych spíš, že budeš přede mnou klečet a prosit o odpuštění. Opravdu nevím, jestli ti to někdy budu moci odpustit.“ Toto nejsou slova lásky, ale hořkosti, zloby a odplaty.
Pokud mezi námi má vzniknout důvěrný vztah,
potřebujeme znát naše vzájemné touhy a přání.
Jestliže toužíme po lásce, potřebujeme znát touhy
a přání našeho partnera.
To nejlepší, co můžeme s naším selháním udělat, je nechat je minulosti. Ano, stalo se to. Ano, bolí to. A může to bolet stále, ale on si svou chybu uvědomil a požádal o odpuštění. Nemůžeme minulost smazat, ale můžeme ji přijmout jako minulost. Můžeme se rozhodnout žít dnešní den bez selhání včerejšku. Odpuštění není pocit; je to rozhodnutí. Je to volba k projevení milosti, ne k obraně proti útočníkovi. Odpuštěním se projevuje láska. „Miluji tě. Stojím o tebe a chci ti odpustit. Přestože mé pocity zranění možná hned tak nezmizí, nedovolím, aby to, co se přihodilo, vstoupilo mezi nás. Mám naději, že se z téhle zkušenosti poučíme. Přestože jsi se zmýlila, věřím ti dál. Jsi moje žena a spolu se z toho dostaneme.“ Toto jsou slova ujištění, vyjádřená dialektem laskavých slov.
POKORNÁ SLOVA
Láska bude prosit, ne klást požadavky. Když začnu na své partnerce něco vyžadovat, stávám se rodičem a ona mým dítětem. Rodič svému tříletému dítěti říká, co by mělo a vlastně co musí dělat. Je to nezbytné, protože tříleté dítě ještě nedokáže samo procházet životem. Manželé jsou ale dospělými, rovnoprávnými partnery. Jistě, nejsme dokonalí, ale jsme dospělí a jsme partneři. Pokud mezi námi má vzniknout důvěrný vztah, potřebujeme znát naše vzájemné touhy a přání. Jestliže toužíme po lásce, potřebujeme znát touhy a přání našeho partnera.
Způsob, jakým na tyto touhy upozorňujeme, je ovšem nesmírně důležitý. Jestliže naše potřeby přivádíme na svět v podobě nároků, ničíme tím jakoukoliv šanci na vybudování důvěrného vztahu a navíc naše požadavky partnera pravděpodobně odradí. Pokud ale naopak formulujeme své potřeby a touhy jako prosby, naznačujeme tak směr, dáváme vodítko, ne ultimáta. Manžel, který říká, „Vzpomínáš si na ten jablkový koláč, který jsi dělávala? Myslíš, že bys ho tenhle týden mohla upéct? Mám tyhle koláče strašně rád“, dává tak své ženě návod, jak mu projevit svou lásku a tím se podílet na budování jejich vztahu. Na druhou stranu manžel, který říká, „Neviděl jsem jablkový koláč od doby, kdy se narodilo naše dítě a hádám, že pro příštích 18 let ho taky neuvidím“, přestává jednat jako dospělý člověk a vrací se ke svému adolescentnímu chování. Takové požadavky neposilují důvěrný vztah. Manželka, která říká, „Myslíš, že bys tenhle víkend mohl vyčistit okapy?“ projevuje své přání prosbou a dává tak manželovi šanci projevit jí lásku. Manželka, která naproti tomu říká, „Jestli ty okapy nebudou co nejdřív vyčištěné, brzy nám odpadnou. Už v nich rostou i stromy!“ lásce zabraňuje a namísto manželky se stává dominující matkou.
Když se na svého partnera obracíte s nějakou prosbou, potvrzujete tím jeho nebo její příslušné schopnosti. V podstatě tím dáváte najevo, že má něco, nebo může udělat něco, co je pro vás důležité a potřebné. Jakmile ovšem začnete diktovat, stáváte se nikoliv milovaným partnerem, ale tyranem. Váš protějšek se nebude cítit sebevědomě, nýbrž méněcenně. V prosbě jsou obsaženy možnosti. Váš partner má na výběr, buď na vaši prosbu zareaguje, nebo se k ní nepřizná, protože láska sama je volbou. V tom je také její význam. Vědět, že můj partner mne miluje natolik, že se bude snažit pracovat na zlepšení vzájemné komunikace, že mu na mně záleží, že mě respektuje a váží si mě, že se mě snaží potěšit. Intimní vztah nemůžeme získat tím, že jej začneme nárokovat. Partner sice může mým požadavkům nakonec vyhovět, ale nebudu to moci považovat za výraz lásky. Bude to spíš výsledek krachu, pocitu provinění nebo ještě něčeho jiného, ale určitě ne lásky. A tak tedy prosba dává lásce šanci, zatímco požadavek ji dusí.
ODLIŠNÉ DIALEKTY
Slova ujištění jsou jedním z pěti základních jazyků lásky. V rámci tohoto jazykového prostoru existuje také mnoho dialektů. O některých z nich jsme již mluvili a zbývá celá řada dalších. Bylo napsáno mnoho knih a bezpočet článků zabývajících se takovými dialekty. Všechny mají jedno společné - všechny společně praktikují slova ujištění. Psycholog William James řekl, že pravděpodobně nejhlubší lidskou touhou je potřeba být kladně přijímán. U mnoha jedinců může být tato touha naplněna pomocí slov ujištění. Jestliže nejste přítel slov, jestliže tento jazyk není vaším primárním jazykem lásky, ale domníváte se, že by mohl být jazykem vašeho partnera, doporučuji vám, abyste si pořídili vlastní malou kartotéku slov ujištění. Když budete číst článek nebo knihu dotýkající se nějak tématu „láska“, zapište si všechna slova vztahující se k ujišťování. Nebo když budete poslouchat přednášku na toto téma, nebo jen zaslechnete přítele, jak hezky mluví o nějaké jiné osobě, zapište si to. Za nějaký čas budete mít slušný seznam výrazů hodících se k vyjádření lásky vašemu partnerovi.
Můžete také zkusit dát svou chválu najevo nepřímo, a mluvit o svém partnerovi kladně v jeho nepřítomnosti. Nakonec se to od někoho dozví a bude to vaše plus. Řekněte matce vaší manželky, jak je vaše žena skvělá. Matka jí to řekne, něco k tomu přidá a vaše plus bude ještě větší. Chvalte také partnera ve společnosti v jeho přítomnosti. Když své ocenění projevíte veřejně, buďte si jisti, že sklidíte obdiv spolu s ním. Můžete mu to také napsat. Psané slovo má tu výhodu, že se může číst znovu a znovu dokola.
Důležitou lekci na téma slovního ujišťování a jazyka lásky jsem dostal v Arkansasu v Little Rock. Jednoho krásného jarního dne jsem navštívil Billa a Betty Jo. Zelená tráva před domem s bílým laťkovým plotem rozkvétala jarními květinami. Bylo to naprosto idylické. Uvnitř to ale vypadalo hůř. Jejich manželství bylo v troskách. Po dvanácti letech a dvou dětech nemohli pochopit, proč se vlastně vzali. Vypadalo to, že se neshodnou vůbec na ničem. Jediná věc, na kterou měli stejný názor, byla, že oba milují své děti. Jak se jejich příběh postupně rozplétal, začínal jsem mít pocit, že Bill je workholik, kterému zbývá na Betty Jo jen velmi málo času. Betty Jo měla zaměstnání na půl úvazku. Spíš kvůli tomu, aby se dostala z domu. Principem jejich soužití bylo uzavření se. Snažili se udržovat mezi sebou odstup, aby problémy, které vznikaly, byly co nejmenší. Nicméně kontrolní ručička jejich citových nádrží ukazovala, že jsou prázdné.
Řekli mi, že chodili do manželské poradny, ale bez viditelného pokroku. Teď navštěvovali můj seminář a já jsem už nazítří odjížděl. Pravděpodobně to bylo mé první a poslední setkání s nimi. Rozhodl jsem se vsadit všechno na jednu kartu.
S každým z nich jsem odděleně strávil hodinu. Soustředěně jsem vyslechl jejich příběhy a zjistil, že navzdory prázdnotě a řadě neshod v jejich manželství existovaly přesto určité vlastnosti, kterých si na sobě vážili. Bob uznal, že „Je dobrá matka. Také se vzorně stará o domácnost a výborně vaří, tedy když se zrovna rozhodne vařit. Ale,“ pokračoval, „nechová ke mně žádnou náklonnost. I kdybych se uštval, nikdy to neocení“. Betty Jo mi během našeho rozhovoru potvrdila, že Bill se skutečně pečlivě stará, aby rodině nic nechybělo a byla zajištěna. „Ale,“ stěžovala si, „s ničím, co se týká domácnosti nebo práce kolem domu, mi nepomůže a nikdy na mě nemá čas. K čemu je mi dům, rodinný přívěs a všechny ty další věci, když je nikdy společně nemůžeme užívat?“
Na základě těchto informací jsem se každému z nich rozhodl dát jednu radu. Řekl jsem jim, že oba drží v ruce klíč ke změně v jejich manželství. „Tím klíčem,“ řekl jsem, „je vaše schopnost verbálně ocenit věci, které se vám na sobě vzájemně líbí a alespoň načas se přitom zdržte stížností ohledně věcí, které vám na vás vadí.“ Znovu jsme si probrali všechny jejich pozitivní vlastnosti na základě jejich vlastního hodnocení a každému z nich jsem tento seznam pomohl sestavit. V Billově přehledu převažovalo kladné hodnocení Betty jako matky, hospodyně a kuchařky. Seznam Betty zase vyzdvihoval Billovu náročnou práci a finanční zabezpečení rodiny. Přehled byl napsán tak podrobně, jak jen to bylo možné.
Bettyin seznam vypadal následovně:
- Za posledních dvanáct let nevynechal v práci ani jeden jediný den. Co se práce týče, je mimořádně schopný a ctižádostivý.
- Už několikrát byl povýšen. Vždy se snaží podat ty nejlepší výkony.
- Každý měsíc splácí pravidelně půjčku na dům.
- Platí účty za elektřinu, vodu, benzín.
- Před třemi roky koupil rodinný rekreační přívěs.
- Na jaře a v létě seká každý týden trávník nebo, když nemůže, někoho na to najme.
- Na podzim hrabe listí nebo někoho najme.
- Vydává spoustu peněz na jídlo a ošacení pro rodinu.
- Alespoň jednou měsíčně vyváží odpadky.
- Dává mi peníze na kupování dárků.
- Souhlasí s tím, abych peníze, které vydělám, utrácela podle své vlastní vůle.
Billův seznam vypadal takto:
- Každý den ustýlá postele.
- Každý týden vyluxuje všechny pokoje v domě.
- Dělá dětem každé ráno snídani a vypravuje je do školy.
- Alespoň třikrát týdně dělá teplou večeři.
- Obstarává nákupy pro domácnost. Dělá s dětmi domácí úkoly.
- Vozí děti do školy a na různé církevní akce.
- V nedělní škole vyučuje děti prvního stupně.
- Vozí mé věci do čistírny.
- Umývá nádobí a žehlí.
Navrhl jsem jim, aby do svých seznamů zapsali všechny pozitivní vlastnosti, kterých si u sebe za několik posledních týdnů všimli. Také jsem navrhl, aby si dvakrát týdně našli něco, za co by se navzájem mohli ocenit. A dal jsem jim ještě jednu radu. Řekl jsem Betty Jo, že nemá Billovi jeho komplimenty okamžitě opětovat, ale spíše je přijmout a říci, „děkuji ti, že jsi to řekl.“ Totéž jsem potom doporučil Billovi. Povzbudil jsem je, aby to takto dělali každý týden po dobu alespoň dvou měsíců a když to bude fungovat, aby pokračovali. Pokud experiment nebude fungovat, můžou si jej odškrtnout jako další z nepovedených pokusů.
Příští den jsem se vracel domů. Poznamenal jsem si, že za dva měsíce mám volat Billovi a Betty Jo, abych zjistil, jestli se něco změnilo. Když jsem jim uprostřed léta volal, chtěl jsem s každým z nich mluvit zvlášť. Byl jsem nadšen, protože jsem zjistil, že Billův postoj se radikálně změnil. Došlo mu, že jsem Betty Jo dal stejné rady jako jemu, ale považoval to za správné. Velmi se mu to líbilo. Byl chválen za svou práci a za to, co dělal pro rodinu. „Cítím se díky ní zase jako muž. Je toho ještě dost, na čem musíme pracovat. Pane doktore, ale věřím, že jsme konečně našli správnou cestu.“
Když jsem však mluvil s Betty Jo, zjistil jsem, že změna u ní nebyla tak zřetelná. Řekla mi, „je to lepší. Bill umí ocenit mou práci pro rodinu a myslím, že to dělá upřímně, ale stále na mě nemá čas. Má toho v práci tolik, že pro nás dva mu už žádný nezbývá“.
Jak jsem tak Betty naslouchal, najednou jsem to pochopil. Došlo mi, že jsem přišel na něco velice důležitého. Jazyk lásky jedné osoby nemusí být nutně jazykem lásky osoby druhé. Je jasné, že Billovým jazykem lásky byla slova ujištění. Byl ponořený do své práce, měl ji rád a od své ženy očekával, že to dokáže ohodnotit. Tak to měl patrně vštípené už od dětství a potřeba slovního ujištění v takovém případě neklesá úměrně se stoupajícím věkem. Na druhou stranu ale Betty Jo zatím toužila po něčem úplně jiném. Hezká slova jejího manžela byla v pořádku, ale naplnění jejích vnitřních potřeb bylo někde jinde a v něčem jiném. A tím se dostáváme k dalšímu jazyku lásky.