I., II.
1. CO SE DĚJE S LÁSKOU PO SVATBĚ?
V desetikilometrové výšce, někde mezi Buffalem a Dallasem, zastrčil časopis do kapsy sedadla, otočil se ke mně a zeptal se, „Co vlastně děláte?“
„Zabývám se manželským poradenstvím a vedením manželských seminářů,“ odpověděl jsem věcně.
„Už dlouho bych rád někomu položil tuto otázku,“ řekl. „Co se děje s láskou po svatbě?“
Vzdal jsem se naděje na menší zdřímnutí a zeptal se, „Co tím myslíte?“
„Byl jsem už třikrát ženatý a pokaždé to bylo na začátku úžasné, ale po svatbě se všechno nějak změnilo,“ řekl. „Všechna ta láska, o které jsem ze své strany naprosto nepochyboval, stejně jako láska mé partnerky, která vypadala rovněž opravdově, se po svatbě jakoby vypařila. Myslím, že jsem docela inteligentní člověk, ve vedení firmy se mi alespoň daří, ale tohle prostě nedokážu pochopit.“
„Jak dlouho jste byl ženatý?“ zeptal jsem se.
„První manželství vydrželo asi deset let. Podruhé jsem byl ženatý tři roky, poslední manželství bylo téměř šestileté.“
„Přestali jste se mít rádi hned po svatbě, nebo vaše láska ochabovala postupně?“ vyptával jsem se na podrobnosti.
„Podruhé to bylo špatné od samého začátku. Vlastně nevím, co se stalo. Skutečně jsem si myslel, že jsme se měli rádi, ale vlastně už naše líbánky byly hotovou katastrofou a ani potom to nebylo o moc lepší. Chodili jsme spolu šest měsíců. Byla to skutečná romance. Opravdu vzrušující, nádherné! Nicméně hned po svatbě začal boj.“
„V prvním manželství, než se nám narodilo dítě, jsme prožili tři, čtyři velice hezké roky. Když se nám narodilo dítě, měl jsem pocit, že veškerá její pozornost se soustředila na ně a já zůstal někde na okraji. Připadalo mi, jako kdyby jediným smyslem života mé ženy bylo dítě a když se narodilo, přestala mě potřebovat.“
„A řekl jste jí to někdy?“ zeptal jsem se.
„Ale ano, řekl. Dozvěděl jsem se, že nejsem normální. Že si neumím představit tu čtyřiadvacetihodinovou zátěž neustálé péče o dítě. Řekla, že bych se měl snažit ji pochopit a taky jí víc pomáhat. Snažil jsem se, ale neviděl jsem rozdíl. Potom jsme se začali navzájem odcizovat a za nějaký čas už mezi námi žádná láska nebyla. Prostě prázdno. Oba jsme se shodli, že pokračovat nemá smysl.“
„A moje poslední manželství? Skutečně jsem si myslel, že tentokrát to bude jiné. Byl jsem rozvedený už tři roky. Dva roky jsme spolu chodili. Byl jsem si jist, že oba víme, co děláme a dokonce jsem si říkal, že je to asi poprvé, co opravdu někoho miluji a zároveň jsem cítil, že ona miluje mne.
Nemyslím, že bych se byl po svatbě změnil. Dál jsem jí dával najevo svou lásku tak jako před svatbou. Říkal jsem jí, jak je hezká. Říkal jsem jí, jak moc ji miluji. Říkal jsem jí, jak jsem hrdý, že jsem jejím manželem. Tak jako tak, po několika měsících si začala stěžovat; nejdřív to byly úplné maličkosti, jako že jsem nevynesl odpadky nebo nepověsil si šaty. Později začala napadat můj charakter, říkala, že mi nemůže důvěřovat, obviňovala mě z nevěry. Stal se z ní vyloženě negativně smýšlející člověk. Předtím taková ale nebývala. Naopak, byla jedním z nejoptimističtějších lidí, jaké jsem kdy potkal. Nakonec to byla právě jedna z věcí, které mě na ní tak přitahovaly. Nikdy si na nic nestěžovala. Ať jsem udělal cokoliv, bylo to úžasné, ale jenom do chvíle, kdy jsme se vzali. Najednou jsem nebyl schopen udělat dobře vůbec nic. Opravdu nevím, co se tehdy stalo. Postupně jsem ji přestal milovat a začal jsem vůči ní cítit odpor. Bylo zřejmé, že ani ona mě nemá ráda. Oběma nám bylo jasné, že nemáme důvod zůstávat pohromadě, a tak jsme se rozvedli.
Tohle se odehrálo před rokem, a proto se ptám, co se děje s láskou po svatbě? Jsou moje zkušenosti normální? Je tohle příčinou tolika rozvodů u nás? Nemohu pořád uvěřit, že jsem to zažil už třikrát. A co manželství, která se nerozvedou? Zvyknou si na tu prázdnotu a naučí se jen tak vedle sebe žít, nebo skutečně existují manželství, ve kterých se partneři mají i potom rádi? A když ano, jak to dělají?“
Otázky, které mi můj známý ze sedadla 5A položil, jsou otázky, na které dnes hledají odpovědi tisíce ženatých a rozvedených lidí. Někteří je kladou svým přátelům, někteří poradcům, duchovním, někteří jen sobě samým. Někdy jsou odpovědi formulovány natolik odborně, že jsou téměř nesrozumitelné. Někdy jsou prezentovány spíše lidově a s humorem. Většinou obsahují něco pravdy, ale připomíná to podávání aspirinu člověku s diagnózou rakoviny.
Touha po romantické lásce v manželství je v nás hluboce zakořeněna. Skoro všechny na odbyt jdoucí časopisy mají v každém svém vydání alespoň jeden článek na téma jak v manželství udržet lásku. Knihy touhle problematikou přímo oplývají, podobně jako nejrůznější televizní a rozhlasové diskusní pořady. Jak udržet lásku v našich manželstvích je vážné téma.
Musíme být ochotni učit se partnerovi
přirozenému jazyku lásky,
jestliže chceme být
v milostné komunikaci úspěšní.
Se všemi těmi knihami, časopisy a další dostupnou pomocí, proč je tak málo párů, které, jak se zdá, našly ono tajemství k udržení lásky i po svatbě? Jak je možné, že dvojice spolu chodí na kursy vzájemné komunikace, vyslechnou tam všechny ty nádherné rady, vrátí se domů a ocitnou se ve stavu naprosté neschopnosti jednat způsobem, kterým si předsevzaly? Jak je možné, že čteme v časopise článek „Na sto a jeden způsobů, jak ukázat partnerovi svou lásku,“ vybereme si tak dva nebo tři, které nás obzvláště osloví, zkusíme to a partner si ničeho ani nevšimne? Na těch zbylých 98 obvykle rezignujeme a vrátíme se do starých kolejí.
Smyslem mé knihy je najít odpověď na tyto otázky. Neznamená to ovšem, že knihy a články dosud na toto téma publikované, nemohou být užitečné.
Problémem je přehlédnutí jedné základní skutečnosti - lidé mluví různými jazyky lásky.
Z lingvistického hlediska máme různé jazykové skupiny - japonskou, čínskou, španělskou, anglickou... apod. Většina z nás vyrůstá a učí se jazyku rodičů, který se tak stane naším prvním, rodným jazykem. Později, ovšem s poněkud většími obtížemi a úsilím můžeme zvládnout jazyky další. Nejlépe však mluvíme a rozumíme našemu rodnému jazyku. Je to nejpohodlnější. Čím více ale budeme používat „druhý“, později osvojený jazyk, tím více se bude zlepšovat také naše schopnost konverzace. Jestliže ovládáme pouze náš rodný jazyk a setkáme se s někým, kdo také bude hovořit pouze jeho či její rodnou řečí, odlišnou od té naší, naše komunikace tím bude podstatně omezena. Budeme se muset spoléhat na ukazování, črtání kreseb nebo jiný způsob demonstrování svých myšlenek. Budeme tak sice komunikovat, ale poněkud neobratným způsobem. Jazykové rozdíly jsou součástí lidské kultury. Jestliže chceme, aby naše komunikace byla smysluplná, a to i přes určité kulturní odlišnosti, musíme se prostě naučit řeči těch, kterým chceme rozumět.
S láskou je to podobné. Emocionální, výrazová řeč naší lásky a řeč našeho partnera se může lišit, stejně jako se liší angličtina od čínštiny. Potom vůbec nezáleží na tom, jak moc se snažíte svou lásku dát najevo, protože jestli mluvíte anglicky a partner rozumí pouze čínsky, nikdy se nedomluvíte. Můj známý z letadla mluvil řečí „ujišťování,“ když své třetí ženě říkal, „jak je krásná, jak moc ji miluji, jak jsem hrdý na to, že jsem jejím manželem.“ Vyjadřoval jí lásku a myslel to upřímně, ale jeho žena tomuto jazyku nerozuměla. Možná jeho lásku hledala v jeho chování a neviděla ji tam. Být upřímný nestačí. Musíme být ochotni učit se partnerově přirozenému jazyku lásky, jestliže chceme být v milostné komunikaci úspěšní.
Můj závěr po dvaceti letech manželského poradenství je, že existuje zhruba pět řečí lásky, pět způsobů, jak lidé mluví a rozumí emocionální lásce. Na poli lingvistickém může mít jazyk bezpočet dialektů nebo variací a stejné je to také s pěti základními, emocionálními jazyky lásky. I ony mají mnoho dialektů. Odpovídá to také titulkům nejrůznějších časopisů typu »10 možností jak projevit vaší partnerce svou lásku«, »20 tipů jak udržet doma muže vašeho srdce«, nebo »365 vyznání manželské lásky«. Neexistuje 10, 20, nebo 365 základních jazyků lásky. Domnívám se, že je jich pouze pět. Dialektů ovšem může být bezpočet. Množství způsobů k vyjádření lásky je omezeno pouze naší představivostí. Důležité však je umět promluvit jazykem vašeho partnera.
Víme, že už od raného dětství si každé dítě vytváří svůj vlastní, unikátní emocionální styl. Některé děti si například osvojí komplex méněcennosti, zatímco sebevědomí dalších dětí je v pořádku. Některé si zakódují pocit nejistoty, jiné vyrostou v pocitu bezpečí a jistoty. Některé děti jsou vychovávány a vyrůstají s vědomím, že jsou milovány, oceňovány a celkově rodiči přijímány, některé děti naopak nejsou ani milovány, ani oceňovány, ani chtěny.
U dětí, které se cítí rodiči milovány a přijímány, se vyvine primární jazyk lásky, odpovídající jejich osobnímu psychologickému pozadí a způsobu, jakým s nimi jejich rodiče i další blízcí komunikovali a dávali jim svou lásku najevo. Budou mluvit a rozumět jednomu z pěti základních jazyků lásky. Mohou se naučit také druhému jazyku lásky, ale vždy se jim bude nejpřirozeněji a nejpohodlněji komunikovat v onom primárním jazyce. Děti, které se necítí svými rodiči milovány a povzbuzovány, si také osvojí primární jazyk lásky. Pravděpodobně bude ovšem nějakým způsobem deformován. Je to podobné, jako když se některé děti nenaučí pořádně gramatiku a k tomu mají nedostatečnou slovní zásobu. Takovéto jejich nedostatečné „naprogramování“ neznamená, že se už nikdy nenaučí dobře komunikovat, ale že budou muset na svou schopnost komunikování vyvinout mnohem větší úsilí než ti, kteří byli vychováváni jinak. Podobně i děti, které vyrostly s nedostatečně vyvinutou potřebou nebo smyslem pro lásku, se mohou taktéž naučit láskyplně komunikovat a přijímat projevy lásky. Budou na tom ovšem muset pracovat důkladněji a usilovněji než ti, kteří vyrostli ve zdravém a milujícím prostředí.
Jen zřídkakdy se stane, že partneři mluví stejným jazykem lásky. Obecně máme tendenci mluvit naším primárním jazykem a jsme zmateni, když nám partner nerozumí, co se mu snažíme říci. Sdělujeme svou lásku, ale její poselství nikdy nedorazí do cíle, protože pro náš protějšek je nesrozumitelné. Toto je základní problém a záměrem této knihy je nabídnout řešení. Proto jsem se ji také odvážil napsat. Jakmile jednou objevíme pět základních jazyků lásky a porozumíme svému primárnímu, vlastnímu jazyku stejně jako primárnímu jazyku našeho partnera, budeme mít všechny informace potřebné k uplatňování záměrů a myšlenek uvedených v této knize.
Až rozpoznáte primární jazyk vašeho partnera a naučíte se jím mluvit, věřím, že tím najdete klíč k dlouho trvajícímu, láskyplnému manželství. Láska se po svatbě nemusí ztratit, ale pokud ji budete chtít udržet naživu, většinu z nás bude stát úsilí naučit se onen druhý jazyk. Nemůžeme spoléhat na náš přirozený jazyk, jestliže mu náš partner nerozumí. Pokud chceme, aby ona nebo on naši lásku cítili, musíme ji projevit způsobem, který pro ně bude srozumitelný.
2. UDRŽOVAT CITOVOU NÁDRŽ LÁSKY PLNOU
Láska je v anglickém jazyce nejdůležitějším a také nejvíc matoucím slovem. Světští i duchovní myslitelé se shodnou na tom, že láska je středem našich životů. Slýchali jsme, že láska je zdrojem mnoha krás a že hýbe světem. Tisíce knížek, časopisů, písniček a filmů jsou kořeněny tímto slovem. Početné filosofické a teologické systémy jí vyčlenily přední místo. A Ten, který dal vzniknout křesťanství, chtěl, aby láska byla znakem, kterým se od ostatních budou odlišovat Jeho následovníci.[2-1]
Psychologové dospěli k názoru, že láska je primární lidská potřeba. Pro lásku zdoláme pohoří, překonáme oceány, přejdeme poušť a vůbec vydržíme neuvěřitelná strádání. Bez lásky pro nás budou pohoří nezdolatelná, moře nepřekonatelné, pouště nepřekročitelné a útrapy běžnou součástí našeho života. Pavel, křesťanský apoštol vyslaný k pohanům, zdůrazňoval lásku, když ukazoval, že lidské snažení, které není motivováno láskou, je nakonec marné. Byl přesvědčen, že na konci každého lidského dramatu stojí pouze tři důležité symboly: „víra, naděje a láska“. „Ale největší z nich je láska.“[2-2]
Jestliže se shodneme na tom, že slovo láska prostupuje lidskou společností, a to z pohledu minulosti i přítomnosti, budeme asi také souhlasit s tím, že je to velice zavádějící slovo. Užíváme ho v nejrůznějších situacích. Říkáme, „miluji hamburgery“, a vzápětí, „miluji svou matku.“ Mluvíme takto o nejrůznějších oblíbených aktivitách: plavání, lyžování, lovení zvěře. Milujeme také věci: jídlo, auta, domy. Milujeme zvířata: psy, kočky, dokonce jako domácí mazlíčky milujeme i hady. Milujeme přírodu: stromy, trávu, květiny a také počasí. Milujeme lidi: matku, otce, syna, dceru, rodiče, manželky, manžele, přátele. Dá se i říci, že milujeme, když se právě zamilujeme.
Jestliže nám toto všechno ještě nepřipadá dost zmatené, používáme také slova „láska“ k vysvětlení našeho chování. „Udělal jsem to proto, že ji miluji.“ Takovéto vysvětlení se hodí na všechny možné situace. Muž se zaplete do cizoložství a nazve to láskou. Kněz to na druhou stranu označí za hřích. Manželka alkoholika uklízí zbytky po poslední manželově akci. Zdůvodní to láskou, ale psycholog to nazve závislostí. Rodič vyhoví jakémukoliv přání svého dítěte. Z lásky. Rodinný terapeut ale bude mluvit o rodičovské nezodpovědnosti. Jak by tedy mělo vypadat opravdové láskyplné chování?
Není smyslem této knihy upozornit na všechny nesprávné významy a interpretace slova láska, ale spíše se zaměřit na ten druh lásky, který je nezbytný pro naše emocionální zdraví. Dětští psychologové nás ujišťují, že každé dítě má určité základní emocionální potřeby, které je nutno naplnit, pokud nechceme, aby bylo psychicky labilní. Žádná z těchto emocionálních potřeb však není tak důležitá jako potřeba lásky a pozornosti. Potřeba pocitu, že ona nebo on někam patří a že je o ně zájem. Při odpovídající míře pozornosti a péče se z takovéhoto dítěte stane velmi pravděpodobně zodpovědný dospělý. Bez lásky ale zůstane takový jedinec deformovaný jak emocionálně, tak sociálně.
Toto přirovnání se mi zalíbilo hned, jak jsem je poprvé slyšel: „Uvnitř každého dítěte je skrytá citová nádrž, která je tam proto, aby mohla být naplněna láskou. Když dítě cítí, že je milováno, bude se vyvíjet normálně, ale když jeho citová nádrž zůstane prázdná, chování dítěte bude z normálu nějakým způsobem vybočovat. Podstatná část tohoto nenormálního chování je způsobena nenaplněnou touhou - prázdnou citovou nádrží lásky.“ Takto jsem to slyšel od Dr. Rosse Campbella, psychiatra specializovaného na léčení dětí a dospívajících.
Jak jsem tak poslouchal, vzpomínal jsem na stovky rodičů, živě ilustrujících v mé kanceláři zločiny svých dětí. Do té doby jsem si uvnitř těch dětí nikdy žádné prázdné citové nádrže nepředstavoval, ale najednou jsem viděl jejich výsledek. Jejich narušené chování bylo hledáním nebo spíše tápáním po lásce, kterou necítily. Hledaly lásku tam, kde ji najít nemohly a snažily se k ní dostat všemi možnými cestami, které je k ní však nemohly dovést.
Pamatuji si na Ashley, která se ve třinácti letech léčila ze sexuálně nakažlivé nemoci. Její rodiče byli zdrceni. Velice se na ni zlobili. Ashleyinu školu navíc vinili z otevřené sexuální výchovy. Jak to jen mohla udělat? ptali se.
V srdci všech lidí se skrývá touha po důvěrnosti
a touha být milován.
Právě v manželství má být naplněna potřeba
lásky i intimity zároveň.
Během mého rozhovoru s Ashley jsem se dozvěděl o rozvodu rodičů, když jí bylo šest let. „Myslela jsem, že tatínek odešel, protože mě neměl rád,“ řekla. „Když se maminka znovu vdala, to mi bylo deset, měla zase někoho, kdo ji měl rád, ale já jsem byla pořád sama. Strašně jsem chtěla, aby mě taky někdo měl rád. Seznámila jsem se ve škole s jedním klukem. Byl starší než já, ale měl mě rád. Ani jsem tomu nemohla uvěřit. Byl ke mně moc milý a opravdu jsem cítila, že mě miluje. Nechtěla jsem s ním spát, chtěla jsem jen, aby mě měl někdo rád.“
Ashleyina citová nádrž byla prázdná celou řadu let. Její matka a nevlastní otec ji zabezpečili po materiální stránce, ale neměli ani ponětí o hlubokém vnitřním zápase, který se v ní odehrával. Určitě Ashley milovali a mysleli si, že jejich lásku cítí. Že k ní nemluvili jejím primárním jazykem, objevili, až když už bylo téměř pozdě.
Potřeba cítit lásku ovšem není pouze dětským fenoménem. Provází nás v dospělosti i v manželství. Případná zamilovanost nás téměř vždy dočasně uspokojí, ale to je nevyhnutelně pomíjející stav a, jak uvidíme později, doba jeho trvání je docela dobře předvídatelná. Poté, co sestoupíme z výšin zamilovanosti, začne nám tato emocionální láska chybět. Je totiž základem naší přirozenosti a středem našich tužeb. Lásku jsme potřebovali dávno předtím, než jsme se „zamilovali“ a budeme ji potřebovat tak dlouho, jak dlouho budeme žít.
Potřeba být milován svým partnerem stojí ve středu manželství. Jeden muž mi nedávno řekl, „K čemu je mi dům, auta, soukromá pláž nebo cokoliv jiného, když mě moje žena nemiluje?“ Rozumíme tomu, co řekl? „Víc než po čemkoliv jiném toužím po tom, aby mě moje žena milovala.“ Materiální věci lidskou lásku nemohou nahradit. Manželka naproti tomu tvrdí, „Celý dlouhý den si mě ani nevšimne a potom se mnou chce skočit do postele. Nesnáším to.“ Není ženou, která nemá ráda sex, je ženou zoufale toužící po citové lásce.
Něco v nás touží po tom, aby nás ostatní milovali. Samota je pro lidskou duši zničující. Proto je také „samotka“ považována za nejkrutější trest. V srdci všech lidí se skrývá touha po důvěrnosti a touha být milován. Právě v manželství má být naplněna potřeba lásky i intimity zároveň, alespoň tak bylo manželství naplánováno. Proto také starověké biblické texty mluví o manželovi a manželce jako o „jednom těle“. Neznamená to, že individuální jedinci ztratí svou individuální jedinečnost; je tím myšleno, že každý z nich vstoupí do života toho druhého mimořádně hlubokým a intimním způsobem. Pisatelé Nového zákona vyzývají manžele, muže i ženu, aby se navzájem milovali. Počínaje Platonem, konče Peckem, zdůrazňují všichni důležitost manželské lásky.
Láska je sice velice důležitá, ale zároveň také poněkud prchavá. Vyslechl jsem mnoho manželských párů, které před sebou skrývaly nejrůznější zranění. Někteří za mnou přišli proto, že už svou vnitřní bolest nemohli dále unést, jiní si uvědomili, že jejich chování nebo chování jejich partnera, jim ničí manželství. Někteří mi prostě jen přišli oznámit, že už v manželství dále žít nechtějí. Sen ve stylu „žili šťastně a spokojeně až do smrti“, se jim roztříštil o tvrdou skálu reality. Znovu a znovu slýchám slova „naše láska je pryč, náš vztah skončil“. „Bývali jsme si kdysi tak blízcí, ale je to pryč. Už nás netěší být spolu. Nevycházíme si navzájem vstříc.“ Tyto příběhy dosvědčují, že stejně tak jako děti, i dospělí mají své „citové nádrže na lásku“.
Mohla by uvnitř těch zraněných manželských párů existovat neviditelná citová nádrž na lásku? Může být její prázdný obsah příčinou nevhodného chování, rozchodů, drsných slov a kritického přístupu? Pokud bychom našli způsob, jak ji naplnit, mohlo by se naše manželství obnovit? Byli by potom manželé schopni podílet se na utváření harmonického prostředí, ve kterém by bylo možné mluvit o svých rozdílech a řešit konfliktní situace? Mohla by taková citová nádrž být klíčem k fungujícímu manželství?
Tyto otázky předurčily mé dlouhé putování. Postupně jsem si začal být vědom jednoduchých a přitom poměrně důležitých náhledů, o kterých se zde zmiňuji. Mám za sebou nejen dvacet let manželského poradenství, ale obrazně řečeno, prošel jsem také stovkami srdcí manželských dvojic v Americe. Manželské páry počínaje Seattlem až k Miami mě nechaly nahlížet do skrytých zákoutí svých vztahů a naše hovory bývaly velice otevřené. Příklady uvedené v této knize, pochází ze skutečného života. Pouze jména a místa byla pozměněna, aby byla zaručena anonymita jednotlivců, kteří se vyjadřovali otevřeně a bez zábran.
Jsem přesvědčen, že citová nádrž plná lásky je pro manželství podstatná stejně tak jako správné množství oleje pro automobil. Pokoušet se „nastartovat“ vaše manželství s prázdnou citovou nádrží lásky vás ovšem může přijít na mnohem víc než jízda s autem bez oleje. To, co zde budete číst, může být návodem k zachránění tisíců manželských svazků, nebo třeba jen nalezením cesty k vylepšení jinak dobře fungujícího manželství.
UPOZORNĚNÍ: Osvojením si pěti jazyků lásky a mluvením primárním jazykem vašeho partnera se může jeho/její chování radikálně změnit. S plnými citovými nádržemi se lidé chovají jinak.
Než se však začneme jednotlivými jazyky lásky podrobně zabývat, musíme se zastavit u jednoho důležitého, ale matoucího jevu: totiž euforické zkušenosti nazývané „zamilovanost“.