JUMALAN LAHJA

Lemanův zákon č.9

Jste pořád tou holčičkou, jakou jste byla kdysi.
 

Nikdy se od ní neodstěhujete příliš daleko.

Pak ženu požádám, aby popsala jednoho ze svých rodičů. Dopředu

to neprozrazuji, ale nenaslouchám pouze popisu - stejnou měrou

mě zajímá, kterého z obou rodičů začne žena popisovat. Ten, koho se

rozhodne popsat, ji pravděpodobně ovlivnil více.

Amy se rozhodla popsat matku.

„Maminka je také velmi společenská, ale jinak se ode mě liší," řekla.

„Každý, kdo se s ní setká, si ji oblíbí. Je hrozně upovídaná - takový

ten typ, který řekne cizímu člověku na potkání vše o své rodině. Je

trochu submisivní, protože se snaží lidem zavděčit, ale jinak je velmi

ukázněná. Každý den vstává velmi brzo. Hlídá si správnou životosprávu

a pravidelně cvičí."

Pak ji požádám o nějakou vzpomínku z útlého dětství. Děti, které

se narodily jako poslední, většinou řeknou něco potěšujícího. Znám

ženu, jež se narodila jako poslední a kterou vzal tatínek jedinkrát

v životě do restaurace. Pro ni je to první vzpomínka, která jí vytane

na mysli. Protože Amy byla prvorozená, čekal jsem něco velmi odlišného

- a nemýlil jsem se.

„Mluvím o tom nerada," řekla, „ale..."

„Zkusím to uhádnout," přerušil jsem ji. „Snad vám to tím trochu

usnadním. Porušila jste nějaké pravidlo, že?"

„Ano. Když mi bylo pět, nechala jsem se do školy odvézt naprosto

cizím člověkem."

V tu chvíli už jsem měl poměrně ucelený obrázek této ženy: Jakožto

prvorozená má silnou vůli, ráda rozkazuje, má citlivé svědomí

a svět vidí do značné míry černobíle.

Pro účely této knihy jsem některé její výpovědi trochu zredigoval.

Kdybyste naslouchali rozhovoru z magnetofonové pásky, často byste

společenská, velmi hovorná.

Vyslovil jsem domněnku, kterou mi Amy potvrdila: V jejím životě

byl patrný silný perfekcionismus. Snažil jsem se Amy pomoci tím, že

jsem ji seznamoval s její „knihou pravidel" - s jejími nevyslovenými

předpoklady, jak se má žít. Manželky o takové „knize pravidel" se

svými manžely zpravidla nehovoří. Mnohdy si existenci této knihy

ani neuvědomují. Za devadesáti procenty manželských neshod ale

bývá takováto „kniha pravidel". Manžel nevědomky poruší pravidlo,

o jehož existenci ani nevěděl, a manželka si říká: Proč to udělal? nebo

V některých takových knihách se píše, že je třeba se za každou

cenu vyhnout konfliktu. Pokud se žena provdá za muže, který předpokládá,

že ke vztahům patří vzrušené debaty, ba dokonce i zvyšování

hlasu, budou mít velké problémy spolu vyjít. Málokteří novomanželé

jsou dostatečně zralí na to, aby se dokázali zamyslet nad množstvím

nevyslovených předpokladů. Každý z partnerů předpokládá,

že konflikty se řeší stejným způsobem, jako to zažil v rodině, v níž

vyrůstal.

„Amy, jak jste si představovala své manželství?"

„Myslela jsem si, že to bude podobné jako u nás doma. Otec s matkou

jsou výborní kamarádi a jejich vztah je opravdu hluboký. Nejvíc

jsem očekávala právě to, že budeme spolu. Nevstupovala jsem do

manželství s obavami. Když jsem v kostele šla špalírem ke svému

manželovi, doufala jsem, že mé manželství dopadne stejně dobře

jako manželství mých rodičů."

Byla to cenná informace. Věděl jsem však, že žádné manželství

nenaplní ideál, a proto jsem se zeptal: „Řeknu-li, že očekávání minus

realita rovná se zklamání, říká vám to něco?"

„Jistě," řekla Amy. „Mlčky jsem předpokládala, že můj muž bude

podobný otci. Táta je velice šikovný. Já jsem sice věděla, že si beru

intelektuála, ale stejně jsem si myslela, že Mike bude umět opravit

auto, když se nám porouchá."

Tak jsme se dostávali k její „knize pravidel". Požádal jsem Amy, aby

mi popsala svého otce.

„Když jsem vyrůstala, měla jsem pocit, že nemá žádné emoce. Nikdy

jsem ho neviděla plakat. Byl taková černobílá postava. Věděla

jsem, že nás velice miluje - nikdy jsem o tom nepochybovala. Ale

nikdy mě neobjal." Pak se zarazila. „Myslím, že jednou mě objal - na

svatbě."

„Kdo na vás měl větší vliv - tatínek nebo maminka?"

„Otce jsem obdivovala víc než matku. Když jsem ale měla problém,

zavolala jsem matce. Otec byl vzdálený hrdina."

„A kdo vás ovlivnil více při vašem rozhodování vzít si Mika?"

„Otec."

„Já si to myslím také. Prosím, řekněte mi o otci ještě více."

„S tátou byla legrace - na večírcích byl hvězdou. Ale všichni mí přátelé

se ho trochu báli. Šel z něj strach, protože byl silný, trochu drsný.

Zkrátka policista, který se stal detektivem."

„Byl prvorozený nebo jedináček?" zeptal jsem se.

„Ne, ale měl o hodně starší sestry, takže to vypadalo, jako by byl

jedináček. Jak jste na to přišel?"

„Protože policisté jsou zpravidla prvorození nebo jedináčci. Všimněte

si, že popsat matku bylo pro vás snazší než popsat otce. K matce

máte citově blíž, ale otec vás zásadně ovlivnil."

Nastal čas věnovat se Mikovi, manželovi Amy.

„Teď mi popište Mika."

„Je velmi vyrovnaný, vtipný, silný, velmi silný, a to jak fyzicky, tak

co se týče názorů. Je tvůrčí a velmi společenský. Dokáže si popovídat

s každým. Je velmi hravý, ne však přecitlivělý. Nikdy jsem ho neviděla

plakat, ale říkal mi, že už někdy plakal - třeba když mu zemřel otec

[v té době bylo Mikovi osm]."

Dobře si všímejte. Amy vyrůstala s citově nepřístupným otcem,

z nějž šel strach - trochu supermanský typ. A vzala si muže, který

je silný, který je vždy pánem situace a jehož nikdy neviděla plakat.

Všímáte si podobností?

Amy přiznala, že když se s Mikem setkala poprvé, trochu se ho

„bála". To ji však neodradilo - byla přece na silné muže zvyklá. Líbilo

se jí, že ji Mike intelektuálně stimuloval. Dlouho do noci se bavívali

o teologii. Říkala, že se v srdci pro Mika rozhodla tři měsíce poté, co

se začali stýkat. Chodili spolu však ještě další dva roky.

Mike je silný, je ale rovněž velmi vyrovnaný, což je rys, jenž mu byl

výchovou téměř vnucen. Poté, co mu zemřel otec, musel se o sebe

více méně postarat sám. Byl nejstarším dítětem v poněkud chaotické

rodině. V domácnosti chyběl řád a nebylo tam nikdy moc uklizeno.

Proto se Mike musel naučit zvládat napětí a nejistotu a nenechat se

příliš vystresovat.

Jeho vyrovnanost se Amy líbí. Touží cítit se v bezpečí. Její otec jí

takové bezpečí poskytoval - koneckonců nosil policejní odznak a její

kamarádi se ho báli. Proto se k ní velmi hodí i Mike.

Nicméně to, co nám dává „párovou moc", jak tomu říkám, jsou naše

rozdíly. Právě „párová moc" je předpokladem uspokojivých manželství.

Potřebujete-li svého partnera, jste na tom dobře. Amy potřebuje

Mika, aby jí pomohl brát život s větším klidem. Mike potřebuje

Amy, která je iniciativní. Nepřekvapuje mě, že Amy je iniciativnější v sexu.

Před Mikem uvažovala Amy o známosti s jiným chlapcem; ten jí ale

připadal „příliš úžasný". Měla na mysli příliš vstřícný, příliš příjemný.

Takové chování může být zdvořilé, nicméně není příliš přitažlivé -

alespoň ne pro ženu, jakou je Amy. „Lidé, kteří mi vždycky ustoupí,

mě nepřitahují," řekla, „a já věděla, že bych nad ním vždy vyhrála.

Chtěla jsem něco víc než jen sobě rovného. Toužila jsem po někom

silnějším - to je muž, jakého potřebuji."

Silní lidé respektují sílu druhých. Jakožto prvorozená potřebuje

Amy silného muže. Její představa mužství byla formována otcem,

který nosil odznak. V očích malé holčičky je málokdo silnější.

Otec Amy ovlivnil to, proč si vzala Mika, nicméně to, kým je Amy

dnes, je patrně více dáno její matkou. Amy mi řekla: „Někdy se modlím

k Bohu a ptám se: ,Proč jsi mi dal tuto povahu a učinil mě ženou?'"

Na to jsem měl odpověď: „Abyste to s Mikem vydržela."

Mike se k Amy opravdu hodí. Pro Amy je důležité, že Mike je fyzicky

i emocionálně silný. Jako prémie navíc se jí od něj dostává slov

potvrzení i fyzických projevů lásky, což je emocionální potřeba, jejíž

naplnění v dětství nezakoušela. Některé její kamarádky se strachovaly

o její manželství, protože byly svědky, že se Amy s Mikem dost hádají.

Amy má ale taková „střetnutí" ráda. Její úctu k Mikovi to zvyšuje,

nikoli snižuje, a má ráda i Mikovu vyrovnanost.

Julie aneb jak nalézt klíč

Julie a Peter jsou spolu již patnáct let. Náš rozhovor jsem začal otázkou:

„Co vás na Peterovi přitahovalo?"

Julie s odpovědí neváhala. „Jeho přátelství s druhými muži. Měl

kolem sebe spoustu dobrých přátel." Dodala, že se jí líbil i jeho smysl

pro humor a to, že Peter byl vůdčí typ. První důvod ale uvedla velmi

jednoznačně. Ihned jsem usoudil, že Julie vyrůstala především se

sestrami.

Bylo tomu tak. Julie byla poslední ze šesti dětí. Mezi ní a starším

bratrem byl rozdíl dvanácti let a Julie si vlastně ani nepamatuje, že

spolu žili. Jsou si natolik vzdálení, že si ji bratr jednou na letišti spletl

s její sestrou. Nadto Juliin otec vyrůstal bez sester. V ženské přítomnosti

se necítil příliš dobře a Julii považoval za „přecitlivělou". Protože

byla v rodině nej mladší, byla stále „děťátkem" a navykla si, že na

ni berou zvláštní ohledy. Její otec, který už měl beztak problémy najít

vztah ke svým dcerám, si připadal zvlášť bezradný, když měl vychovávat

tuto mimořádně citlivou dívenku.

Julie říkala, že její vztah s otcem „nebyl příliš důvěrný. Nemám ale

žádné negativní vzpomínky - až na to, že otci vadila moje citlivost".

Julie byla rovněž nesmělá. U nejmladších dětí je tento rys dosti neobvyklý,

nicméně uvážíme-li, z jaké rodiny Julie pocházela, nepřekvapuje

nás. Sestra, která jí byla věkově nejblíže, byla v rodině rebelem.

Julie se vedle ní jevila jako bázlivá a submisivní.

Požádal jsem Julii, aby popsala, v jaké rodině vyrůstal Peter. Peter

byl třetí ze čtyř dětí. Jeden z bratrů byl starší o sedm let, druhý

o deset. Peter trávil hodně času se svou mladší sestrou, a tak přejal

některé rysy prvorozeného. (Každý věkový rozdíl větší než pět let je

významný.) V Peterově okolí se pohybovalo mnoho dívek a dvě ženy

nazval Peter „druhými maminkami". Ačkoli Peter hodně sportoval

se staršími chlapci, cítil se velmi dobře ve společnosti žen a dívek

jakéhokoli věku.

Julie se mužů i chlapců bála. Měla málo kamarádů a neměla žádného

bratra, který by jí byl blízký. Proto se v přítomnosti chlapců

nikdy necítila uvolněně. Z toho důvodu ji velice přitahovalo, jak si

Peter se ženami rozumí. Až díky Peterovi, který měl - jak jsme již

zmiňovali - spoustu kamarádů, se Julie blíže seznámila s opačným

pohlavím.

Juliina neobeznámenost s muži se ale projevila již na svatební cestě.

Když s Peterem chodili, uvědomovala si, že Peter je „hodně orientován

na tělo a rád se objímá". Během svatební cesty si uvědomila, že

tato „záliba v objímání" se proměňuje v cosi zcela jiného.

„S hrůzou jsem si uvědomila, že jeho potřeba sexu a touha po něm

bude problém, protože já jsem zcela jiná."

Julie říká, že v manželství jsou si s Peterem „velmi blízcí", a přátelé

to potvrzují. Julii ale trvalo téměř deset let, než se vyrovnala s Peterovým

sexuálním hladem. „Ráda vařím a Peter rád jí, a tak jsem se

snažila dělat mu dobrá jídla. Nakonec jsem ale přišla na to, že bez

dobrého sexu je to pro něj málo."

Julie má v této věci více pochopení, než je mezi mladšími ženami

běžné.

Zeptal jsem se: „Julie, kolikrát denně si Peter podle tvého názoru

vzpomene na sex?"

Usmála se. „Sám říká, že asi tak každé dvě minuty. On by mohl mít

sex dvacetkrát denně!"

„A kdybych se zeptal jeho, jak často myslíte na sex vy, co by mi

odpověděl?"

„Řekl by, že při troše štěstí tak jednou."

Julie a Peter se v této oblasti výrazně odlišují. Bylo však příjemné

slyšet, jak dobře chápou jeden druhého. Julie si nečiní žádné iluze

o tom, jak si Peter představuje prokazování lásky. Domnívá se, že

nejlepší dárek, jaký by mu mohla dát, je navštívit exkluzivní obchod

se spodním prádlem, něco si koupit a pak si to večer vzít na sebe.

Tuším, že se nemýlí.

„Přemýšlela jste někdy o podobnostech mezi vaším manželem

a vaším otcem?"

Julie se zamyslela. „Peter to sice popírá, ale myslím si, že má trochu

sklon k ovládání, i když se to snaží držet v mezích. Nechce být tím,

kdo ovládá, ale rozhodně je to člověk, který činí rázná rozhodnutí.

Otec byl také takový. Rozdíl mezi nimi je v tom, že Peter na sobě pracuje.

Chce, abych se rozhodovala nezávisle na něm."

Měl bych asi zmínit, že Peter je viceprezidentem obchodní společnosti.

Měl-li uspět ve svém zaměstnání, musel prokazovat vůdčí

schopnosti a musel být schopen činit rázná rozhodnutí. Je pozitivní,

že tyto vlastnosti nechce vnášet do své rodiny, jakkoli je přirozené, že

bude mít vždy určitý sklon k ovládání druhých.

Pochopit Julii není příliš obtížné: Neměla praktické zkušenosti

s muži a chyběl jí blízký vztah s otcem. Peter měl spoustu mužských

kamarádů a se ženami vycházel výborně. Proto bylo pro Julii snadné

se s ním sblížit. Není divu, že ji to k němu přitahovalo. Právě takového

muže potřebovala.

Protože ale Julia muže neznala, byla pro ni Peterova touha po sexu

skoro deset let záhadou. Petera mohla srovnávat pouze se sebou a se

svými sestrami a Peterova sexuální touha byla něčím, co jí i jejím

sestrám bylo zcela cizí. To, co ji na Peterovi tak přitahovalo - totiž

že je to muž, s nímž může snadno navázat vztah a skrze něhož může

navázat vztah i s jinými muži - mělo i svou negativní stránku: Nebyla

připravena na poznání, jak mohou být muži jiní. A tyto dvě věci se

nedají oddělit.

Naštěstí prošli Peter s Julií tímto problémem vítězně a nyní se

v těchto rozdílech pochopili. Když byli spolu asi sedm let, odjeli na

víkend bez dětí a vyměnili si sliby. Peter řekl: „Slibuji, že se budu snažit

být romantičtější, když mi slíbíš, že budeš více myslet na sex."

Julii nutno pochválit za to, že na tuto dohodu přistoupila. Pro Petera

byl sex důležitý a ona si uvědomila, že na něj musí víc myslet,

pokud chce Petera opravdu milovat. Nikdy asi nebude na sex myslet

tak často jako Peter, ale může svůj zájem zvýšit z „jednou denně" na

„třikrát až pětkrát denně".

Myslím, že jsou na nejlepší cestě k úžasnému manželství, které

přetrvá.

Marcy-vítězství proti všem předpokladům

Marcy je čtyřiadvacet a je dva a půl roku vdaná. Říká o sobě, že jako

dítě byla „hlučná, veselá, upovídaná a vřelá". Měla jednu starší sestru.

Když jí bylo pět, rodiče se rozvedli. Matka se po několika letech znovu

vdala a měla pak ještě dvě další děti. Starší z nich je o deset let mladší

než Marcy, což znamená, že Marcy má obvyklé vlastnosti nej mladšího

dítěte.

Když jsem požádal Marcy, aby popsala některého ze svých rodičů,

nepřekvapilo mě, že zvolila matku. Prý byla „pohostinná, soucitná,

nesobecká a veselá".

Zeptal jsem se: „Snažíte se být jako maminka?"

Marcy odpověděla bez váhání: „Zcela určitě."

Svého biologického otce popsala jako „sobeckého a nespolehlivého

dříče". Svého otčíma, kterého nazývá „skutečným otcem", poznala,

když jí bylo sedm. V dětství jí byl „velice blízký", avšak přiznala, že

v období jejího dospívání mezi nimi vznikalo napětí.

Její manžel Matt pracuje jako poštovní doručovatel a je o šest

let starší. Marcy o něm říká, že je „upřímný, čestný, oddaný a věrný.

Dokáže člověka povzbudit". Ve své rodině byl třetím ze čtyř dětí.

Prostřední děti se mnohdy snaží zalíbit se jiným lidem, a tak mě nepřekvapilo,

když Marcy říkala, že ji přitahovala Mattova laskavost.

Dovolte mi, abych doplnil kratičkou poznámku: Je velmi neobvyklé,

že si žena v situaci, v jaké byla Marcy (tedy žena, které chyběl zdravý

vztah s otcem), vezme člověka tak skvělého, jako je Matt. Ženy, které

vyrůstají v podobných podmínkách jako Marcy, si mnohdy berou neúspěšné

či mírně potrhlé muže, případně muže, kteří nesnášejí ženy.

Ženy jako Marcy zpravidla hrají s hodně špatnými kartami. V jejím

životě se ale stalo něco, co ji uchránilo před manželskou katastrofou.

Navíc mě překvapilo, že se dobře provdala i Marcyina sestra.

Ptal jsem se Marcy, čemu přičítá skutečnost, že ona i její sestra si

vybraly tak dobré manžely. Odpověděla: „Na vztahu matky a mého

To mi ale nestačilo. Něco takového říká spousta žen - a pak si stejně

vezmou podobného muže, jakého si vzala jejich matka.

Proto jsem dál hledal důvod, proč se Marcy nechytla do pasti, v níž

končí tolik žen. Nyní jsem se zaměřil na její matku, která se mi zdála

být zcela neuvěřitelnou ženou.

„To máte pravdu," potvrdila Marcy. „Je naprosto skvělá."

Dalším pozitivním prvkem bylo, že matka si vzala dobrého křesťana

a pastora, který byl vzorem spolehlivosti, odpuštění a citlivosti.

Marcy viděla, že její matka se znovu provdala „ze správných důvodů".

Ačkoli už byly relativně velké, mohla Marcy i její sestra poznat, jak

vypadá dobré manželství.

Marcy chápe, že její muž má potřebu být uznáván a obdivován,

a uvědomuje si, že Matt nenaplní veškerá její původní očekávání. Například

„spravovat finance a opravovat věci; to Mattovi moc nejde".

Marcy se s tím však smířila.

Práci si rozdělili velmi pěkně. Matt doma hodně pomáhá a o zahradu

se stará téměř výhradně sám. Na to, že spolu nejsou ještě ani tři

roky, si vedou překvapivě dobře, přestože předpokládám, že Marcy

nemá dostatečné pochopení pro Mattovy sexuální potřeby. Když jsem

ji vyzval, aby sepsala Mattovy základní potřeby, uvedla čtyři věci: pochvalu,

úctu, podporu a lásku. Sexuální uspokojení neuvedla. Otázal

jsem se jí, jak často dle jejího mínění myslí Matt na sex.

Domnívala se, že asi tak dvakrát denně.

Ehmmm... Je-li Matt stejný jako jiní muži, pomyslí na sex několikrát,

než ráno odejde do práce. Pochopit to ale vyžaduje čas. Mnozí

manželé jsou spolu deset i více let, než se vzájemně pochopí v „citlivějších"

oblastech svých potřeb a tužeb.

Marcy patří mezi těch zhruba deset procent žen, kterým se podařilo

uspět přes velmi nevýhodné startovní podmínky. Přiznává, že

nesla těžce, když ji její biologický otec opustil. Byla ale schopna se

s těmito pocity vyrovnat „díky Ježíšovi". Nyní se cítí velmi bezpečně,

neboť ji manžel miluje a je jí oddán. Devadesát procent žen v podobné

situaci, v jaké je Marcy, by uvedlo, že nejvíce ze všeho se obávají,

aby je neopustil manžel. Ne tak Marcy. Na počátku jejich manželství

tomu tak sice bylo, nyní to už ale neplatí. Opět to přičítám úspěšnému

druhému manželství její matky.

Rodič, kterého popíšete jako prvního, bývá tím vlivnějším. Proto

Marcy hovořila nejprve o své matce. Nikdy jsem se s ní nesetkal. Určitě

to musí být úžasná osobnost, když se jí podařilo provést dcery

rozbouřenými vodami dospívání a dosáhnout toho, že se tak dobře

provdaly.

Všimněte si, co Marcy na Mattovi přitahovalo: laskavost, věrnost

a oddanost. To, že takto se má správný muž chovat ke své ženě, nepoznala

Marcy ze vztahu svého biologického otce k její matce. Naučila

se to až od svého otčíma. A protože viděla, kolik bolesti matce způsobil

sňatek s nevěrným mužem, věděla, čemu se chce za každou cenu

vyhnout. Velmi si váží oddaného muže - a v Mattovi takového našla.

Určuje vaše rodina váš osud?

Marcy je příkladem toho, že i žena, která vyrůstala bez dobrého rodičovského

modelu, může mít úspěšné manželství. Nezapomínejte

musí být velmi obezřetné. Povím vám, jaké pokušení vás nyní ohrožuje:

Budete se chtít stát světicí a změnit nepolepšitelného muže. Nebo

se pokusíte být Donem Quijotem a zahynete v idealistické snaze

o dobré manželství, které vás nakonec zničí. Už nyní to máte v životě

těžké a domníváte se, že horší to již být nemůže. Máte pocit, že ačkoli

tento muž má určité vady, mohl by s ním život být přece jenom o něco

lepší. A tak se vydáte zkratkou a vezmete si ho, aniž ho dobře znáte.

Za nedostatek opatrnosti pak draze zaplatíte.

Pocházíte-li z problematického prostředí, připomínejte si neustále,

že vás budou přitahovat muži, kteří pro vás nebudou dobří. Pokud

se vám jakožto dceři nedostalo potvrzení - pokud jste byla ve svém

ženství spíše zpochybňována než podporována - budete se dokonce

cítit lépe v přítomnosti muže, který s vámi jedná jako s onucí, než

v přítomnosti muže, který vám prokazuje úctu.

Snad již chápete, jak moc vás ovlivnil váš otec. Věnujme se tedy

v následujících kapitolách podrobněji vztahu otce a dcery.

Vyrovnat se s hladem po otci.

„Tati, budeš v úterý v půl sedmé doma?"

„Lauren, nebudu. Letadlo mi přistává až v půl desáté."

„To ale neuslyšíš, jak zpívám dvě písně! Budu v té hře zpívat!"

Vycítil jsem paniku v hlasu své dcery, a když převzala sluchátko

Sande, potvrdila mi, že Lauren pláče.

To mi stačilo. Zrušil jsem odpolední talk show (zanechal jsem za

sebou zdrceného redaktora), přemluvil jsem zaměstnance American

Airlines a vrátil jsem se do Tucsonu dopoledním letem.

Když Lauren s maminkou dorazily na letiště, očekávala Lauren

svého staršího bratra Kevina, který se měl v tentýž den vrátit ze školy.

Když spatřila mě, obličej se jí rozzářil.

První slova, která jsem jí řekl, zněla: „Tatínek tě uslyší dnes večer

zpívat."

Lauren ke mně přiběhla, objala mě a volala: „Tati, tati, tati, to je

bezva, bezva, bezva!"

Když jsme přijeli do divadla, nemohl jsem se dočkat, až bude Lauren

zpívat. Hodně mě ale překvapilo, když se na jevišti objevilo dalších

osmadvacet dětí.

„Miláčku," obrátil jsem se na Sande. „Myslel jsem, že Lauren bude

zpívat dvě písně."

„A taky bude," odpověděla Sande.

„Možná jsem hlupák, ale podle její reakce jsem usoudil, že bude

„Ne, zpívá se skupinou."

„Chceš říct, že jsem zrušil talk show a vrátil jsem se domů, abych

„Na tom, zda ji uslyšíš, vlastně vůbec nezáleží," řekla Sande. „Záleží

na tom, že jsi tady. Právě to si bude pamatovat."

Něco vám povím. V každé malé holčičce je kousek Lauren. Je v ní

neutišitelný hlad po otci. To ostatně většina lidí ví. Mnohé ženy si

však neuvědomují, že kousek Lauren je i v každé dospělé ženě. Zůstává

v ní hlad po otci, který nemizí, ani když se žena odstěhuje

z domu.

Předem vás varuji - pro některé čtenářky nebude četba následujících

stránek snadná. Mnohé ženy měly úžasné a milující otce. Jste-li

ten případ, pak vám to, o čem budu nyní psát, možná moc neřekne.

Některé z vás měly příšerné otce, ale nechcete si to přiznat. Právě

k této skupině budu nyní hovořit. Chci vám pomoci „přiznat si pravdu",

abyste mohly lépe pochopit muže, jenž tak hluboce poznamenal

váš život. Dokud nepochopíte skutečný rozsah škod napáchaných poruchou

nedostatku otcovské pozornosti (PNOP], nebudete schopna

bez zábran pěstovat správné vztahy s muži.