Lemanův zákon č. 3
Lemanův zákon č.3:
Jedna z nejtěžších rolí, kterou musí lidé na tomto světě hrát, je role chlapce ve věku od osmi do patnácti let.
A pak se to stalo. Váš manžel se jednoho dne vzbudil - mohlo to
být někdy v sedmé či osmé třídě - a všiml si chlupů na ohanbí nebo
na prsou. Patrně si jich ale všiml později, než měl, a tak nebyl ušetřen
posměchu ve sprchách. Tam se starší plně obrostlí a rozvinutí
neandrtálci dosytosti vysmáli drobnému porostu, jenž se objevil na
Johnnyho tělíčku.
A to jsme na tom dnes lépe. Za mých časů jsme jako chlapci museli
během tělocviku plavat nazí. Když vzpomínám na nejděsivější události
svého života, myslím, že hodiny tělocviku, kdy jsme měli plavání
a já musel plavat na Adama, patří do první pětky.
Měli jsme ve třídě spolužáka jménem Alan. Byl to obr - všude, kam
jste se jen podívali! Byl to chlapi Už v sedmé třídě měl nohy úplně
chlupaté.
A víte, kdo musel stát při nástupu těsně vedle Alana? Malý Kevin
Leman, na jehož tělíčku byl jediný chlup - jakási drobná špagetka,
kterou jsem měl sto chutí načernit fixou, aby byla trochu vidět. Podíval
jsem se na sebe od pasu dolů. No, bylo jasné, že Alan je naprosto
ve všem chlap a já naprosto ve všem chlapec.
Naše škola byla téměř nová a chlapecké šatny měly otevřené sprchy.
Taková byla tradice. Dívčí šatny měly ovšem ve sprchách plenty.
Váš manžel žádnou takovou ochranu neměl, a když se chlapec nevyvíjí
stejnou rychlostí jako jeho vrstevníci, nemá se kam schovat.
Budou se mu posmívat - a to bolí.
Nejen že jsou někteří chlapci méně vyvinutí, někteří z nás jsou
navíc jednoduše hloupí. Když jsem byl ještě o dost mladší, jedl jsem
jednou špagety v domě maminčiny přítelkyně. Nechtěl jsem si vzít
omáčku, jen máslo na omaštění.
„Kevine," řekla maminčina přítelkyně, „měl by sis trochu omáčky
vzít. Aspoň by ti rostly chlupy."
To mi stačilo. Nalil jsem si na špagety tolik omáčky, že by se v ní
utopila myš!
Když jsem se večer chystal do postele, rozepnul jsem si pyžamo,
právě když maminka vstoupila do pokoje.
„Kevine, co to děláš?"
„Hledám chlupy."
Maminka se rozesmála. Výborně se bavila a já prožil jedno z největších
ponížení v životě.
Léta před pubertou, to je těžká, přetěžká doba. Byl-li váš manžel
typickým chlapcem, patrně se mu nedostalo ani projevů lásky, ani
projevů úcty. Na mazlení na veřejnosti byl příliš velký, na to, aby vzbuzoval
respekt mezi hochy o málo staršími než on sám, byl příliš malý.
A aby to bylo ještě horší, možná váš manžel vyrůstal s pocitem
viny za to, že je chlapec. Jen před pár desetiletími, v době, kdy mohl
dospívat váš manžel, mluvil herec Alan Aida otevřeně o „otravě testosteronem",
jako kdyby muži byli nositeli latentní choroby. Vzpomínáte
na tu dobu, kdy feministky vyhlásily válku všemu mužskému?
Mnozí „citliví" muži se k nim tehdy přidali a nadávali na tuto testosteronovou
„otravu".
Tento trend pořád narůstá. Chlapci jsou obviňováni z nejrůznějších
dívčích neúspěchů. Americká asociace žen na univerzitách
(AAUW) sponzorovala výzkum tříd výhradně pro ženy a dívky.
K jejímu překvapení a neskrývanému zármutku vyšlo najevo, že
třídy s jedním pohlavím sice několika dívkám pomohou k lepším
akademickým výsledkům, rozhodně ale neznamenají zlepšení pro
všechny. Publicistka Kathleen Parkerová poukázala na to, že za touto
studií je zhoubný předsudek vůči chlapcům: „Vůbec se nediskutuje
o tom, zda třídy rozdělené podle pohlaví mohou prospět
i chlapcům. Proč? Protože to nikoho nezajímá. Snáze byste našli
jehlu v kupce sena než zájem o chlapce v jakémkoli komentáři ke
studii AAUW."
Parkerová pokračuje: „Máte dojem, že hoši jsou jakýsi jedovatý
plyn, který otravuje ovzduší. Kdybychom se ho mohli zbavit, mozek
by dívkám začal lépe fungovat. Jedovatý je ale předpoklad, že chlapci
jsou privilegovaní utlačovatelé dívek. To my znečišťujeme srdce
a mysli celé generace chlapců a dívek, které vedeme k tomu, aby se
navzájem považovali za nepřátele."
Od chvíle, kdy jedna studie prokázala, že učitelé při matematice
vyvolávají chlapce častěji než děvčata, se chlapci v myslích mnoha
feministek stali „nepřáteli". To vysvětluje předpoklad těchto žen, že
pokud by chlapci přestali překážet - a dívky by tak byly osvobozeny
od těchto barbarských „testosteronových teroristů" - začala by děvčata
rázem dosahovat úžasných výsledků.
Parkerová popisuje, jak se jeden z jejích chlapců musí vyrovnávat
s učitelkou, která odmítá používat mužská zájmena. Nejde o to, že by
někdy řekla ona místo on. Tato učitelka mužská zájmena nepoužívá
vůbec. Parkerová píše: „Pomyslela jsem si, že to chlapci nebudou mít
tento školní rok snadné. Neměli."
Ve skutečnosti dosahují hoši horších výsledků než dívky, upozorňuje
Parkerová. (A to přesto, že v standardizovaných testech dopadají
lépe.) Vážnější je, že počet sebevražd je u chlapců pětkrát vyšší než
u dívek. U chlapců diagnostikují šestkrát častěji poruchy učení.
Parkerová uzavírá: „Můžete vsadit veškerý svůj majetek na to, že
kdyby dívky páchaly sebevraždu nebo trpěly poruchami učení stejně
často jako chlapci, házeli bychom na výzkumné pracovníky peníze
stejně jako rýži na novomanžele."
Pochybuje někdo o tom, co říká paní Parkerová?
Dodnes se setkávám s muži, kteří trpí pocity hanby a viny kvůli
tomu, že ve škole nedosahovali dobrých výsledků. Většina z nich vyrůstala
v době, kdy se poruchy učení ještě nediagnostikovaly. Mnozí
z vašich manželů vyrůstali s pocitem, že jsou prostě hloupí. Dnes jsou
často rezervovaní, protože se naučili, že je lepší zůstat zticha a mít
klid, než promluvit a vystavit se posměchu.
A muži, kteří nedosahovali špatných výsledků, mohou pociťovat
jako břímě, že jsou muži. Znám jednoho velmi schopného manažera
(je mu dnes něco přes čtyřicet), kterému šéf mezi čtyřma očima řekl:
„Poslyš, Jime, je mi líto, že ti to musím říci. Ale své místo jsi získal
o deset let později, než jsi měl. Nejvyšší vedení rozhodlo, že vedení
společnosti musí být mnohem různorodější. Ty jsi muž a jsi běloch -
to už jsou dva velké mínusy, které mluví proti tobě."
Muži na všech úrovních trpí tímto postojem, který můžeme nazvat
diskriminací naruby. V našem školství je mnoho úžasných a laskavých
učitelek (jednou z nich je moje dcera!), působí v něm ale i mnoho feministek,
které si při pohledu na chlapce pomyslí: Nepřítele poznám.Nosí suspenzor.
Proč se můj manžel chová jako... muž?
Jeden z nejkomičtějších okamžiků během terapie jsem zažil, když si
jedna žena začala stěžovat na svého manžela: „Já ho prostě nechápu,"
řekla a popisovala celou řadu zcela normálních mužských projevů.
„Proč se můj manžel chová tolik jako... jako..."
„Jako muž?" navrhl jsem.
„To je přesně ono!"
Pokud jste žena, která podobně jako tato manželka neměla žádné
bratry, je velmi pravděpodobné, že váš manžel pro vás bude čas od
času naprostým tajemstvím. Následující informace můžete považovat
za banality, ale pokud jste nevyrůstala s chlapci, stojí za to si pár věcí
ujasnit. Chlapci (a muži) rádi soutěží, mají rádi ztřeštěnosti a rádi
hrají tvrdě.
Chlapci rádi soutěží
Děvčátka často na hřišti vytvoří skupinku a povídají si o tom, kdo
je nejoblíbenější a o podobných věcech. Chlapci se často rádi hádají
o to, kdo vyhrál poslední závody. Chlapci jsou od přírody soutěživí.
Chtějí zvítězit. Je jedno, zda hrají monopoly či košíkovou nebo se snaží
pozabíjet co nejvíc mravenců. Chtějí být nejlepší. Když vyrostou
a dostanou řidičský průkaz, počítají, kolik aut se jim podaří předjet
cestou do práce. Rovněž si porovnávají výši platu a velikost kanceláře.
Muži nikdy nepřestanou soutěžit.
Mladí trenéři se rychle naučí využívat této soutěživé povahy. Jedna
věc je zavést v chlapeckém týmu dril. Chcete-li ale znásobit jeho
účinky, snažte se kromě drilu zapojit i soutěživost - postavte jednu
polovinu mužstva proti druhé. Pak uvidíte, co jsou hoši schopni ze
sebe vydat.
V jednom městě na severozápadě Spojených států usoudili, že soutěživost
mezi mladšími žáky má „špatný vliv", a trenéři se rozhodli, že
při baseballu nebudou počítat skóre. Vyžadovali od chlapců, aby hráli
co nejlépe, ale když se pak chlapci ptali, kdo vyhrál, řekli jim: „Na tom
nezáleží. Hlavně že jste hráli co nejlépe."
Ten experiment byl odsouzen k nezdaru. Mnozí chlapci si začali
skóre počítat sami. Šlo jim o to, kdo prohraje a kdo vyhraje - jak by
také ne? Jedna z nejdůležitějších věcí, které se musíte v životě naučit,
je naučit se prohrát, vstát a jít znovu do boje. Mnozí z těchto chlapců
se budou později ucházet o zaměstnání, kde uspěje jen jeden z deseti
nebo dokonce jeden z tisíce. Potřebují se naučit soutěžit, vydat
ze sebe maximum a pak se vyrovnat buď s radostí z vítězství, nebo
s bolestí z prohry.
Soutěživost byla důvodem, proč byli mezi chlapci tak oblíbení Pokémoni.
Tato hra vlastně znamenala vedení války pomocí karet. Pomiňme
nyní kontroverzi, kterou vzbuzovala. V každém případě v ní
šlo o to, jak se jednotlivé postavy mohou stát silnějšími.
Soutěživá povaha chlapců působí, že dva bratři se mohou zuřivě
poprat, když se jim nepodaří dohodnout se - třeba o tom, kdo
si vezme poslední koláč, kdo umístí poslední dílek skládačky nebo
kdo vlastně doběhl do cíle první. Váš manžel vyrůstal v tomto světě,
v němž musel stále bojovat o svůj „spravedlivý podíl".
Slyšel jsem veselou - a typicky mužskou - historku o tom, jak matka
přistihla své dva syny, kteří se hádali, kdo sní první lívanec. Matka
měla pocit, že je to skvělá příležitost k morálnímu ponaučení. Řekla:
„Kdyby tady seděl Ježíš, řekl by: ,Ať si můj bratr vezme první. Já klidně
počkám.'" Starší syn se obrátil na mladšího se slovy: „Ryane, ty
budeš Ježíš."
Chlapci mají rádi ztřeštěnosti
Matka nerada prala moje věci. Kdo by se jí také divil? Jednou sáhla
do kapsy mých kalhot a cosi ji kouslo.
„Kevinééééé!" vykřikla. „Ihned sem pojď!"
Z toho, jak křičela, jsem nabyl dojmu, že někdo skonal. „Ano, mami,
co se děje?"
„Co to máš v kapse?"
Zalovil jsem v džínách a vytáhl jsem raka, cvrčka, dva mloky
a kobylku.
„To je návnada," řekl jsem pyšně. „Vždyť přece víš, že jsem byl
dneska na rybách?!"
Matka mě patrně chtěla uškrtit, ale byla to velmi trpělivá žena.
Řekla: „Dobrá, ale až půjdeš na ryby příště, vytáhni prosím všechny
brouky, veškerý hmyz, všechno slizké a živé z kapes kalhot, než mi je
hodíš do prádla!"
Pak jsem musel projít stádiem „mléčné kosti". „Mléčná kost" - to
byl název kosti z obchodu s krmením pro psy a jiné domácí mazlíčky.
Když se chlapec dívá, jak pes tuto „mléčnou kost" olizuje a žvýká, nepochybně
ho napadne: Jak to asi chutná? Mně se stalo něco horšího:
Tato kost mi skutečně chutnala. A navíc jsem si získával pozornost
tím, že jsem snědl různé věci, které mi přinesli. Byl jsem hrdý na to,
že páchám ztřeštěnosti.
Matka se s tím nikdy nesmířila, jiní lidé však ano. Jedna žena, která
mě o tom slyšela mluvit v rozhlase, mi poslala krabici „mléčných
kostí" s polevou. Kdyby existovaly v době mého dětství, patrně bych
nikdy nevečeřel!
Netrvalo dlouho a můj syn mi to vrátil. Je tomu už mnoho let...
Seděl jsem ve své kanceláři, když mi volala zoufalá Sande. Plakala
a byla na pokraji hysterického záchvatu. Srdce se mi prudce rozbušilo.
Nabyl jsem dojmu, že některý z mých synů je buď mrtev nebo
přinejmenším vážně zraněn.
„Co se děje, miláčku?"
„Jde o Kevina!"
Ach, ne! pomyslel jsem si. „Spadl do bazénu?"
„Ne," řekla Sande. „Ale má něco s pindíkem!"
„A co, prosím tě?"
„No, je celý červený!"
„A co se stalo? Někdo ho tam udeřil?"
„Ne, nabarvil si ho fixou!"
Vyprskl jsem smíchy. U malého Kevina se vždy projevovaly umělecké
sklony (nakonec také umění studoval), ale toto tvůrčí úsilí zatím
předčilo vše ostatní.
„Prosím tě, čemu se směješ?!" reagovala zděšená Sande.
„Nikdy jsem nic směšnějšího nezažil," odpověděl jsem.
Každý muž byl kdysi chlapcem, a tak pokud jde o rošťárny našich
vlastních synů, spíše se nad nimi pořádně rozřehtáme, než abychom
se kvůli nim rozplakali. Je-li vašemu manželovi již přes třicet, neznamená
to, že ho opustil sklon k ztřeštěnostem. Možná jsme se naučili
trochu se ovládat, přesto ale mnozí z nás dokáží překvapit své
manželky zdánlivě nesmyslnými kousky. Kdybyste mi dnes dali psí
mléčnou kost a já byl právě v patřičné náladě, patrně bych ji snědl.
(A pozor, výhradně mléčnou kost, jiné značky neberu!)
Když už jsme u toho, rád bych manželkám dal stejnou radu, kterou
dávám ustaraným maminkám: Udělejte pro sebe něco dobrého
a naučte se smát. Muži dělají hloupé a ztřeštěné věci. Vždycky to tak
bylo a vždycky to tak bude. Máte-li manžela a syny, musíte se naučit
nechat chlapce, aby byli chlapci.
Chlapci zůstanou chlapci
Svému staršímu bratrovi jsem přezdíval „Bůh". On se tak prostě
choval - jako kdyby nezáleželo na nikom jiném než na něm. Když
vstoupil do dveří, volal jsem: „Bůh se vrátil!"
Čas od času mě ztloukl, a když se mu zachtělo, naklepal mi ramena
jako řízek. Nemyslím si, že by byl nějak atypický. Chlapci a muži mají
sklon zbavovat se napětí pomocí pěstí. I váš manžel patří pravděpodobně
do jedné ze dvou kategorií: Buď ho mlátili, nebo on mlátil
druhé.
Mám na prstu jizvu, která mi připomíná drsný chlapecký svět. Je
to jizva po Jimmyho zubech. Jimmy byl kluk z naší ulice, který měl tu
drzost, že mi řekl: „Tvoje máma tě nemá ráda. Jinak by tě přiměla,
aby ses převlékl ze školních šatů, než si půjdeš hrát."
Během následujících šedesáti sekund Jimmy poznal, jak moc mě
máma miluje. A jeho maminka mu pak musela dokazovat svou lásku
tím, že mu utírala krev z nosu a z úst.
Někdy se poperou i ženatí muži. Právem nás to zneklidňuje. Naše
„rvačky" bývají ale zpravidla jen verbální. A podobně, jako se chlapci
na školním hřišti dokáží porvat do krve a po deseti minutách být zase
nejlepší přátelé, i muži se dokáží zuřivě o něco přít, říci si spoustu
hodně ošklivých slov, pak se shodnout, potřást si rukama a jít si zahrát
golf, aniž jim tento sled událostí připadá zvláštní.
Neradím matkám, aby své syny učily, jak se prát. Netvrdím, že se
máme tvářit, jako by se nic nedělo, když se chlapci perou. Pouze říkám,
že když se chlapec popere na školním dvorku, neměla by se
matka chovat, jako kdyby synovi hrozilo, že z něho vyroste vraždící
maniak. A neměla by si myslet, že její manžel je špatný, zareaguje-li
někdy prudčeji.
Snažte se pochopit svět, v němž váš manžel vyrůstal. Vzpomínám
si, jak jsme jako chlapci dokázali být vůči sobě navzájem krutí. Vybavuji
si, jak jsme hochovi jménem Jimmy několikrát stáhli kalhoty
a udělali mu „třešňové břicho". Plivli jsme mu na žaludek a pak jsme
ho tam plácali tak dlouho, dokud nezrůžověl. Pak musel projít - jen
tak, bez kalhot! - kopřivami a nahý vylézt na strom.
Popovídáte-li si s manželem či otcem, vsadím se, že uslyšíte podobné
příběhy. V podrobnostech se jistě budou lišit, ale chlapci vždy
ubližovali jiným chlapcům a sotva se to změní. Proto se muži a ženy
dívají na dětské rošťárny ze dvou velmi odlišných úhlů. Manželku
napadá: Jak může být ten hoch tak krutý?, zatímco manžel vzpomíná:
Je to trochu, jako když jsme s Charliem dali Billymu co proto.
Dnešní večer můžete strávit fascinujícím rozhovorem s manželem.
Zeptejte se ho, zda patřil k těm, kdo mlátili, nebo k těm, kdo dostávali
nařezáno. Všimněte si, jak se mu zablýská v očích, a připravte se, že
se dozvíte něco nového o tom, proč je takový, jaký je.
Potvrzení mužství
Položím vám další provokativní otázku. Možná vrhne nové světlo na
vašeho muže. Měla jeho matka porozumění pro chlapce?
Protože vám přeji jen dobré, doufám, že matka vašeho manžela
potvrzovala svého chlapce v jeho mužství. Nejlepší je, když maminka
svému synovi poví, co se jí líbí na tatínkovi, a když chválí mužské
vlastnosti, které chce, aby její syn napodoboval. V dnešním světě si
ale matky nejsou jisté, zda by bylo správné potvrzovat cokoli mužského,
protože podléhají mylnému názoru, že rozdílné role obou pohlaví
jsou umělým vynálezem, nikoli Bohem daným životním faktem. Tento
sociální experiment naneštěstí nevede ani k toleranci, ani k vyšší citlivosti.
Vytváří pouze zmatek - a zmatené děti mají sklon dělat velmi
špatná rozhodnutí.
Uvědomuji si, že mé rady mají daleko k politické korektnosti, ale
nechci si před vámi na nic hrát. Ještě jsem se nesetkal se zdravou
ženou, která by si přála vdát se za zženštilého muže. S doktorem Jay
Passavantem vystupujeme v televizním pořadu „Skutečné rodiny".
Občas dostáváme dotazy od matek, kterým vadí, že jejich syn se chová
a mluví zženštile. Je zcela namístě, pokud tyto matky .svým synům
řeknou: „Poslyš, jsi mámin chlapec, a nechci, aby ses choval jako děvče."
Učí své syny, aby byli mužní, a dávají jim najevo, že jejich mužnost
je pro ně hodnotou. Pokud se tak chovala ke svému synovi vaše tchyně,
máte tu výhodu, že váš manžel se cítí ve své roli bezpečně.
Matky to pochopitelně mohou přehnat. Jsou situace, kdy je zcela
přirozené, že chlapec udělá něco „dívčího". Jedna z mých prvních dětských
vzpomínek se týká mé sestry Sally. Hrál jsem si s ní a s jejími
papírovými panenkami. Sally byla starší než já, a když jsem zabrousil
do jejího světa, nikdy se mě nezeptala: „A s čím by sis chtěl hrát ty,
Kevine?" Byla starší, a proto určovala pravidla hry. Pokud jsem si s ní
tedy chtěl hrát, musel jsem si hrát s panenkami. Vyrůstal-li váš manžel
pouze se sestrami, bude asi dobře obeznámen s dívčím světem.
Je ovšem velký rozdíl mezi tím, zda někdo s dívkami dobře vychází,
a tím, že se jako děvče chová.